Jak toho fotografka docílila? Dala ratolesti své či svých přátel lízátko a poté jim je sebrala. "Některé z nich plakaly spontánně, někdy jsem zase požádala jejich matku, aby na pár minut odešla z místnosti," vysvětluje fotografka, která od zahájení výstavy v Los Angeles čelí všemožným útokům.
"Už to došlo tak daleko, že bývám přirovnávána k Michaelu Jacksonovi, a dokonce i Hitlerovi," stěžuje si Greenbergová a brání se tím, že se dětí nijak nedotýkala ani s nimi nemluvila. "Řekla jsem jim jen dobrý den, děkuji a na shledanou. A samozřejmě promiňte."
Což je opravdu o dost měkčí přístup, než když například producent Bob Ezrin údajně sdělil vybraným dětem, že jejich matka právě zemřela, aby jejich následný pláč nahrál na album Lou Reeda Berlin (1973).
Zvyšující se hysterie poněkud zastínila koncept série. Podle autorky má jít o metaforu doby, která se vymkla kontrole. Ovšem Greenbergové ani ostatním nezbývá nic jiného než potlačovat vztek a zoufalství nad sebevražednými tendencemi euroamerické civilizace.
Plačící děti, fixované v retušovaných grimasách, které do značné míry evokují laciné svaté obrázky, v podstatě vyjadřují fakt, že ačkoli stále ještě máme možnost jednat svéprávně jako dospělí, uvnitř nám mnohdy nezbývá nic jiného než se rdousit bezmocí – podobně jako plačící děti.
Rok poté, co dokončila obor fotografie na newyorské designérské škole na Rhode Islandu (1989), spatřila světlo světa první verze programu Photoshop, který ono světlo světa dokázal upravit k nepoznání. Fotografka se nových možností okamžitě chopila a začala tříbit styl, který bývá nazýván americkou retuší a jehož kořeny sahají do padesátých let dvacátého století.
Umění, nebo kýč?
Greenbergová se v roce 1992 proslavila stylizovanou a silně retušovanou fotografií zpěvačky a návrhářky Lady Miss Kiery (ex-Dee Lite), která fotografku katapultovala do středu komerčního dění a zajistila jí přízeň řady klientů od Microsoftu přes různá hudební vydavatelství, filmové společnosti až po Coca-Colu.
Její vyumělkovaný styl mnohdy hraničí s kýčem. Dokumentární či naturalistické snímky v jejím portfoliu nenajdete. "Jsem vlastně pravý opak snahy o zachycení syrové skutečnosti," přiznává fotografka, která se v minulosti věnovala "portrétování" opic. "Mám ráda, když mohu daný záběr přearanžovat, učinit z něj něco perfektního, mnohem lepšího, než by ve skutečnosti mohlo existovat."
