Účinné akce umělce Knížáka

V době obnoveného humbuku kolem osoby Milana Knížáka mu nakladatelství Gallery vydalo knihu Akce, po kterých zbyla alespoň nějaká dokumentace. Jde o soubor fotografických a literárních "památek" na Knížákovy happeningy a performance z let 1962-1995. Můžeme předem vyloučit, že by kniha o Knížákoviumělci vyvolala takový ohlas jako jeho současné kroky z pozice generálního ředitele Národní galerie. Právě Knížák nejlépe dokládá, že i sebeodvážnější umělec má daleko menší moc a leckdy i slávu než cílevědomý úředník na správném místě. A přitom na samém začátku by si tento fakt Knížák určitě nepřipustil.

Knížákem vytvořené A-společenství, které živelně pobývalo v 60. letech na pražském Novém Světě a později (po Knížákově nezdařené sebevraždě v roce 1967) v Krásném u Mariánských Lázní, usilovalo o "totální" přerod společnosti. Veřejné happeningy se spíš než umění dotýkaly tehdejších životních podmínek. A společnost tuto snahu A-společenství přes uvolněné předsrpnové poměry negovala - například v roce 1966 byl Knížák na příkaz hygienika ostříhán.

Knížákovy prvotní akce v ulicích, kde vystavoval prapodivné shluky předmětů, byly rychle vystřídány manifestacemi aktuálního umění. V 1. manifestu aktuálního umění, který v roce 1964 sepsal s bratry Machovými, Soňou Švecovou a Janem Trtílkem, se mimo jiné dočteme: "Je nepotřebná další výroba obrázků a sošek do interiérů, další sentimentální kvílení na pódiích koncertních síní." Při Demonstraci jednoho (rovněž 1964) si proto Knížák raději lehl na ulici a žádal kolemjdoucí, aby kokrhali.

Tento systém uměleckých imperativů vůči okolí ("Onanuj nepřetržitě 8 hodin! Spáchej sebevraždu! Žij!") je v českém prostoru příbuzný kupříkladu poezii Jiřího Koláře nebo Ladislava Nováka. A právě v této souvislosti je třeba zdůraznit, že knižní záznamy Knížákových akcí mají svůj smysl. Jejich literární a fotografický přepis dokáže koncept docela dobře vyjádřit, navíc pozdější performance vznikaly přímo za účelem fotografické dokumentace, aby apel akce nebyl omezen jen na místo dění.

Knížákovy pouliční akce se časem proměnily v přírodní "rituály" zakončené většinou náhlým odchodem za tajemného mlčení. Obrat z města k přírodě zřejmě souvisí s Knížákovým pobytem na Douglas University v New Jersey na konci 60. let a s jeho angažmá v celosvětovém hnutí Fluxus. Umělec se zklidňuje, v průběhu 70. let se dokonce stahuje i ze společenství nejbližších souputníků a zabývá se především sám sebou. Dochází až k akcím "v prostoru mysli" - k performancím, které nevznikají v reálném prostoru, ale pouze v Knížákových představách.

Celou polovinu knihy tak logicky zabírají právě 60. léta, do zbytku publikace se s přehledem vtěsnalo následující čtvrtstoletí. A z těžkého křídového papíru je rovněž zřejmé, že co se týče umění, byl Knížák na výši především právě v šesté dekádě. Tehdy byl opravdovou osobností, člověkem, který dokázal "aktuálně" ovlivňovat domácí scénu. V sedmém desetiletí jej už v této bytostnosti zastínili jiní: kupříkladu poloilegálně působící Petr Štembera nebo Jan Mlčoch. V současné době Knížák české umění ovlivňuje opět - to ovšem zcela jinými, zřetelně mocnějšími prostředky, které už nemají s tvorbou nic společného.

Milan Knížák: Akce, po kterých zbyla alespoň nějaká dokumentace

Fotografie: archiv autora, grafická úprava: Světla Kořánová

Gallery, Praha, 338 stran, náklad neuveden, cena 720 korun