Autorka svou vášeň pro cyklistiku provětrala už ve dvou knížkách fejetonistiky, ale co to miniaturní asijské království sevřené Indií a Čínou? Země totálně odlišná od Evropy, možná od zbytku světa?
Bhútán jsou samé hory, lidi tu pořád navlékají kroje ze 17. století, dvě třetiny státního rozpočtu jdou na rozvoj a údržbu silnic – a nikde se tu nesmí kouřit. Hlavním náboženstvím je zvláštně sexualizovaný buddhismus, kde „penis je božstvo, penis je všemocný“. Hlavně pod jeho vlivem působí země jako oáza, ideální pro hlubinnou rekreaci na těle a ještě víc na duchu.
Obálka knihy Bhútán, má láska
Jde o cestopisnou reportáž, sérii rozmáchlých deníkových zpráv, nahozených dynamicky, s chutí a elánem, doprovozených četnými fotografiemi. Dobýváme s autorkou na bicyklu čtyřtisícimetrové výšiny, navštěvujeme kláštery, frčíme pestrobarevným pralesem, bojíme se obřího jaka a hlavně potkáváme lidi, kteří jsou sdílní, veselí, usměvaví. S podobným nadšením pojednala Iva Pekárková africkou Nigérii v knize Najdža, hvězdy v srdci.
Boučková však napsala daleko víc. Předně obecnou srovnávací studii. Na jedné straně přežilá, zahnívající euroamerická civilizace, které dominují sobecká, ustrašená individua, bezpečně zalezlá ve svých brlozích. Z druhé strany vitální, kreativní energií nabitý Bhútán, kde se žije víc před domem, na ulici a především pospolu, solidárně.
Dále je jistou bilancí autorčiných strachů a úzkostí: z létání, ze špinavého povlečení, z manželské krize, ze stárnutí, smrti. Ale i snahou se strachy zúčtovat a překonat je.
Bhútán, má láskaTereza Boučková Odeon, 2020, 224 stran |
A konečně: Boučková v novince pokračuje tam, kde skončila v knize Život je nádherný. Líčí poslední měsíce života své matky, jejíž osobnost totálně vygumovala Alzheimerova choroba. V knize najdeme intenzivní pasáže, kde autorka váhá mezi přitakáním lásce a smrti. Při pohledu na zuboženou tělesnou schránku té, která jí dala život, uvažuje o smrti jako vysvobození. Vlastně je to úvaha docela buddhistická: tělo se rozpadne, duše se znovu narodí. Všechno je v řádu věcí.
Bhútán, má láska sympaticky klame tělem. Pod slupkou reportáže je schovaná meditace, účtování. Průběžná reflexe plná sebeironie a humoru. Bilance není finální, knihu žene kupředu chuť na další poznání. Třeba „jak taky můžou žít lidi ve dvacátém prvním století. Skromně. A fakt asi šťastně“.
