Jindřich VI. vychází v češtině poprvé od roku 1913, kdy Antonín Klášterský dokončil překlad Josefa Václava Sládka. Jindřicha VI. v kolekci s Richardem III. vydaly Evropský literární klub a Knižní klub.
Proč podle vás tolik překladatelů nechávalo Jindřicha VI. ladem?
Shakespearovy historické hry, i ty nejlepší, se u nás hrají málo. Dokonce i tak skvělá hra jako Jindřich IV., v níž vystupuje Falstaff, jedna z největších postav, jaké Shakespeare stvořil, je u nás inscenována velmi zřídka. Totéž ještě ve větší míře platí o zcela jedinečné hře Richard II. či o Jindřichovi V. Mohu se mýlit, ale nevzpomínám si, že by Jindřich VI. byl u nás v posledních padesáti letech hrán - byl-li vůbec kdy hrán. V každém případě jde o hru v našem divadle neznámou a neobjevenou. Důvodem může být nezájem divadel, to jest nulová divadelní a společenská objednávka, která zas částečně může být vyvolána tím, že až do této doby nebyl u nás uveřejněn moderní český překlad této hry. Problémem jistě je i to, že Jindřich VI. je třídílný a že má pověst Shakespearova nejranějšího díla, to znamená díla začátečnického, a tedy nedokonalého.
Je ambicí překladatele zvládnout spíše notoricky známé texty, nebo naopak "objevit" hru polozapomenutou?
Mou ambicí je přeložit každou Shakespearovou hru co nejlépe, není pro mne rozhodující, jde-li o hru známou či neznámou. Překládat hru známou a často překládanou je z hlediska interpretace obtížnější. Přiznám se však, že mi činilo radost překládat Jindřicha VI. právě proto, že je to tak málo známý text. Představa, že se najdou čtenáři, pro které možná bude objevem, je pro mne důležitá a povzbuzující. A představa, že se najde divadlo, které bude mít zájem a odvahu hru v nějaké podobě realizovat, je v současné době snad až příliš krásná. Ale naděje umírá poslední. Kdyby nový překlad dal podnět k dobré a imaginativní inscenaci, která by navíc oslovovala naši současnost, byla by to radost největší.
Zůstává Jindřich VI. stranou pozornosti i v zahraničí?
Je pochopitelné, že Jindřich VI. a všechny ostatní Shakespearovy hry, které jsou divadelními obrazy z anglických dějin, jsou mnohem populárnější v Británii než jinde. Jindřich VI. má v Anglii úctyhodnou inscenační historii. Hra se hrála například v jubilejním roce 1964 pod titulem Válka růží v režii Petera Halla. Naposledy se nastudování všech osmi historických her v roce 2000 stalo součástí oslav milénia - hrály se v adaptaci a pod názvem Tato Anglie: historické hry. Z evropských inscenací je nejznámější francouzská verze Jindřicha VI. nazvaná Králové z roku 1978 či dvoudílná adaptace nazvaná Hry mocných, kterou v Milánu roku 1965 nastudoval Giorgio Strehler. Naši diváci budou mít v paměti původně vlámskou, posléze německou inscenaci Toma Lanoye a Luka Percevala nazvanou Do krve, která před několika lety hostovala v Praze.
Čím hra přitáhla vás?
Chtěl jsem přeložit nejen Jindřicha VI., ale obě Shakespearovy tetralogie z anglických dějin. Tento Shakespearův divadelní seriál z doby stoleté války s Francií a občanské války růží mě fascinuje svou současností a moderností. Pracovně jsem si celý cyklus označil jako Kolotoč králů. Každá hra cyklu je jiná, neboť Shakespearova pluralita žánrů, postav, přístupů, řeči, lidské a politické zkušenosti je skutečně ohromující, ale všechny sdílejí rytmus vzestupu a pádu. Jejich společným tématem je mechanismus moci. Nejsou to vlastně historické či kronikářské hry, ale především hry politické.
Co je pro překladatele Shakespearova cyklu nejobtížnější?
To nejtěžší bylo být věrný celé škále divadelních žánrů - epickému divadlu, divadlu krutosti, karnevalovému divadlu. Zcela zvláštním zadáním bylo odlišit řeč jednotlivých dílů cyklu a respektovat řečové zvláštnosti každé hry. Postihnout úžasnou metaforickou jemnost a sílu Richarda II. Vyrovnat se s neuvěřitelnou řečovou různorodostí Jindřicha IV. a být stejně práv řeči putyk i královských komnat. Zvláštní byl Jindřich V., neboť ve hře je napětí mezi idealizační a skeptickou promluvou. Fascinující překladatelský problém představují chórické promluvy, úplně jiný problém pak komediální námluvy Jindřicha V. a francouzské princezny, řeč Velšanů, Irů, Skotů a Angličanů, zkomolená angličtina Francouzů a zkomolená francouzština Angličanů, a tak dále.
A na Jindřichu VI., který vám zabral celý rok?
Jindřich VI. je z těchto her nejranější a překlad musel respektovat některé řečové zákonitosti raného Shakespeara, spočívající v rituální řeči, například řeči kleteb a proseb. Zcela zvláštním a obtížným problémem v této hře jsou heroické promluvy. Jak je učinit srozumitelné a přesvědčivé? Jak vytvořit v české řeči ono napětí mezi vysokým a nízkým stylem, které je pro tuto hru tak příznačné? A ještě jedna věc byla pro mne pozoruhodným objevem: z Jindřicha VI. se postupně rodí Richard III. a tato proměna hry politické a historické v básnickou tragédii se pochopitelně promítá i do jazyka. Bylo vzrušující tento zrod shakespearovské tragédie slovo od slova znovuvytvářet v české řeči.
