Arnošt Lustig

Arnošt Lustig | foto: MAFRAMF DNES

Nobelovku nesmíte přeceňovat, tvrdí adept slavné ceny Lustig

  • 9
Nejprestižnější literární cenu, tu Nobelovu, získal dosud jediný Čech - v roce 1984 Jaroslav Seifert. Už několik let se však mluví o tom, že by si Nobelovu cenu zasloužil český spisovatel a novinář Arnošt Lustig.

I letos, před čtvrtečním vyhlášením verdiktu Švédské akademie, se o Lustigovi začaly zmiňovat sázkové kanceláře, které vydávají tipy na vítěze. Lustig si však o cenách myslí své - spisovatel by je podle něj neměl přeceňovat.

Vaše jméno opět skloňují kritikové i sázkaři v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. Jak na možnost, že byste ji získal, reagujete?
V souvislosti s Nobelovou cenou se o mně hovořilo už třikrát. Mluvil jsem jednou v Americe se členem poroty, který říkal, že se mu každý rok scházejí tisíce návrhů na laureáty. A já jsem byl skutečně už třikrát mezi těmito nominovanými hodně vysoko. Připadám si trochu jako Formanův dvorní kameraman Miroslav Ondříček, který byl čtyřikrát nominovaný na Oscara. Počtvrté už skoro vstával, když vyhlašovali jméno nejlepšího kameramana, oblečený v úžasném slavnostním smokingu, s motýlkem a o hůlce, ale Oscara nezískal. Ondříček je v tomhle můj vzor. Tedy, s tím, že získám Nobelovu cenu nepočítám, ale moc mě těší, že o mně takhle někdo uvažuje.

Letos jste se stal laureátem Ceny Franze Kafky, o níž se už několik let mluví jako o "předstupni" Nobelovy ceny. Čím je pro vás Kafkova cena, kterou slavnostně převezmete na konci října, výjimečná?
Ceny Franze Kafky si nesmírně vážím, udělují ji nejlepší světoví kritikové a já jsem letos získal všechny jejich hlasy, to rozhodnutí bylo jednomyslné. V porotě byli například i Marcel Reich-Ranicki nebo Hans Dieter Zimmermann, jejichž hlasu si moc vážím. Obecně však člověku žádné ceny nepomohou k tomu, aby byl lepší spisovatel, aby psal pravdivější knihy. Snad jen díky těm cenám dostanete víc peněz, které můžete rychleji utratit. Ceny, ani tu Nobelovu, nesmí spisovatel přeceňovat. Ale ani podceňovat. Díky nim vím, že mé knihy lidi stále ještě těší číst. I když upřímně se dost divím, že se ještě někomu chce číst příběhy o zabíjení Židů.

Tragické osudy lidí za války jsou však jednoznačně společným jmenovatelem vašich knih.
Vzpomínám si, že když jsme přišli do Ameriky, moje žena se mě ptala, zda nemám nic důležitějšího, o čem bych psal, než je moje zkušenost s holokaustem. V žertu jsem jí říkal, že tedy napíšu humoristický román o ní. A napsal jsem Krásné zelené oči, které v Británii vyšly v nákladu padesáti tisíc výtisků. Což je mimochodem slušný náklad. Spisovatelé jsou ješitní a tohle je těší.

Zeptám se tedy po vzoru vaší ženy - proč je i po takové době pro vás holokaust tím hlavním tématem?
Ale já nepíšu o holokaustu. Nebo bych byl nerad, kdyby si to čtenáři takhle vykládali. Píšu o lidech pod tlakem. O tom, jak se lidé chovají, když jsou obnaženi, zvenku i zevnitř. Snažím se, aby moji hrdinové a hrdinky byli na konci příběhu lepší než na jeho začátku. Ale vlastně jen popisuji odvěký zápas dobra se zlem, uvnitř v člověku i ve společnosti. Chci, aby moje příběhy měly smysl.

Jaký smysl je v příbězích o smrti?
Ukázat zápas člověka o sebe, ukázat, že se lidé v takových hrůzách, jako byly koncentrační tábory, mohou držet toho, co je nejdůležitější. Že mohou umět rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé, správné a nesprávné, spravedlivé a nespravedlivé. Aby člověk uspěl, musí si umět správně vybrat, i kdyby na takové volbě měl v tu chvíli prodělat. Byl bych nerad, kdyby byl kdokoli po dočtení posledních řádků mých knih sklíčený.

Ale bohužel to tak někdy je.
Neberte si to tak. Mé příběhy jsou smutné, ale pravdivé. A když na ten smutek dokážete zapomenout, zjistíte, že žít je krásné.