Jejím důkazem jsou i mohutné oslavy, jimiž si svět dnes připomíná dvě stě let, která uplynula od Andersenova narození v Odense.
Životopisci často zdůrazňují, že Andersen byl neklidný snílek s nespoutanou obrazností, v emocích až přepjatý, zároveň však prahnoucí po uznání.
Ve společenských kruzích ho však stigmatizoval nuzný původ z rodiny obuvníka a pradleny a pozdě dosažené vzdělání, které se projevovalo v "obvyklé gramatické nedbalosti".
Známí mu vytýkali nepřirozenou citovost, sentiment a dětinskost a doporučovali více mužnosti a síly, když pod tlakem posměchu a nepříznivých kritik na svá raná díla propadal zoufalství.
Umělecký svět vtáhl Andersena již v dětství – v Odense skládal písně a loutkové hry, ve čtrnácti se vydal do Kodaně, kde zkoušel štěstí v divadle.
Zatímco Andersenovy divadelní hry a většina básní zapadla, uspěl s prózami. V roce 1835 vydal první román, autobiografický příběh talentovaného chudého umělce nazvaný Improvizátor.
Následoval první sešit pohádek nadepsaný Pohádky vyprávěné dětem. "Napsal jsem je úplně v řeči a obratech, jak jsem je dětem sám vyprávěl, a dospěl jsem k poznání, že to hovělo všem věkům čtenářů.
Děti se většinou radovaly z toho, co nazývám štafáží, starší si všímali hlubšího smyslu," píše v autobiografii Pohádka mého života. Velkou pozornost však pohádky zpočátku nevzbudily, byly označovány za dětinskou záležitost.
"Proto jsem raději ustal, ale pohádky na mě útočily," píše Andersen. A tak ještě téhož roku vydal další sešit pohádek.
Teprve v roce 1937 se však podle autorky jeho životopisu Divoká labuť Moniky Stirlingové v Andersenovi začala rodit představa, jaký význam pro něho mohou pohádky mít. Tehdy totiž vznikly slavné pohádky Císařovy nové šaty a Malá mořská víla – kromě jednoho příběhu z Improvizátora "jediná práce, která na mne zapůsobila, když jsem ji psal".
"Tyto pohádky vzbudily zájem, který při dalších svazcích stále rostl. Ke každým Vánocům vyšel nový svazek a brzy nebylo vánočního stolu, na němž by nebylo mých pohádek. I s jeviště se vyprávěly moje pohádky, v královském divadle i v divadlech soukromých, a byly vesměs s radostí přijímány."
Kouzlo Andersenových pohádek podle kritiků spočívá v jedinečném propojení humoru i sentimentu, naděje i trpkosti, víry v moderní techniku i sarkastických podobenství.
Ať už šlo o přepracované pohádky slýchané v dětství nebo původní texty, čerpaly z ústní tradice a velkým pramenem jim byla příroda, ale odrážely se v nich i autorovy zkušenosti, zážitky i povahové rysy.
K Andersenovu životopisu patří také dojmy z četných cest, mimo jiné také z Prahy, která ho ohromila nádherou Hradčan, zároveň však poukázal na stísněnost židovské čtvrti.
Cesty pro něho byly "posilňujícím nápojem ducha", zachytil je zejména v díle Básníkův bazar, v autobiografiích i kresbách.
