Ellisův rozbor jupíka v jeho přirozeném prostředí

- V současné americké literatuře patří Bret Easton Ellis (1964) do škatulky "nová ztracená generace", do dobrovolné boudy pro ty voříšky, kteří se odmítli vměstnat do jiných kotců. Z jejich skupinového kréda čiší chandra podobná té, kterou kdysi Gertrude Steinová zaznamenala u pokolení vyprahlého meziválečnou zkušeností, avšak rozhodně se pod povrchem jejich děl neskrývají tak rozsáhlé ledovce významů jako v prózách Hemingwayových nebo Fitzgeraldových.

Nejvíce se s nimi dá počítat v textech nekorunovaného šéfa družiny, také u nás známého Jaye McInerneyho, na němž je však v poslední době patrná únava z pletek s establishmentem.
I tvarově mnohem méně zkázněnému Ellisovi naši nakladatelé dosti popřáli, takže se zcela stranou zájmu ocitají "bratři ve zbrani" Tama Janowitzová a David Leavitt, s jehož gayským románem Ztracený jazyk jeřábů sice před lety počítal Melantrich, ale pak ho zapudil jako páru nad hrncem.
Po jakoby pikareskní novelce z mikrosvěta kalifornských boháčů Míň než nula a ambiciózní, nicméně poněkud plytce perverzní replice Blochova & Hitchcockova motelového horroru Americké psycho, které už Votobia obě uvedla, se Ellis jal znovu vytrvale bušit do fenoménu "yuppies" v knize Pravidla přitažlivosti (1987). V češtině by této sociální skupině nejspíš odpovídal termín "zlatá mládež", jenže naše řeč už si dávno vynašla slůvko "jupíci". Autor pozoruje živočichopis této smetánky na výsostném území elitářské soukromé univerzity, která se příchozímu možná jeví jako přísně oplocená rezervace, avšak permanentní rauš uvnitř ji proměňuje ve velkovýkrmnu sériových brojlerů. Jupíci jsou v podstatě nočním flámováním impregnovaná "generace X", za níž stojí sejfy nadité penězi (s nimiž neumějí zacházet stejně jako sami se sebou) a věčně zaneprázdnění, rozvedení a depresemi decimovaní rodiče. Za takové situace nemůže jejich adolescent s oblečením v nejnovější fazonce a s kreditkou poslední záchrany ovládnout schopnost prožít ryzí cit, čili nepozná ani jeho náhražku. Soustředí se na toho, kdo je momentálně pro ruce, kdo půjde hned "na věc" a koho ještě "neměl". To ho nakonec dovede k přesvědčení, že vlastně nepotřebuje nikoho a při ploužáku si vystačí s objímáním walkmana.
Zlatá mládeži, tvůj problém se jmenuje přesycenost. Bolestně ji zakoušel i Fitzgeraldův Jay Gatsby, jenže ten aspoň na obzoru zálivu viděl pobídku v podobě "zeleného světla".
"Pravidla přitažlivosti" ovládl tedy jediný řád: fakt, že nemají definici, a že proto nemohou odnikud vést, natož někde končit.
Emoce se zkrátka v textu vyskytují proklatě zřídka, a když, tak jen v groteskním rámci, poněvadž postavy zažívají chorobnou hrůzu, že by je chtěl někdo blíž poznat.
I nadějnější vztahy záhy troskotají a vzpomínka na ně se rychle ředí v náruči alkoholu, jointu, cracku a spermatu. Ale to nestačí. Prázdnota jejich duší, ona matematická neznámá "x", hrdiny neustále přinucuje nějak se dodefinovávat: například vyhraňováním se vůči jiným "pepsicolovým zmetkům", nebo za pomoci módních songů a značkového zboží, které prózu zaplňují natolik, že pak vypadá jako sklad nějakého hypermarketu zkřížený s pořádně ojetým jukeboxem.
Autorovými zbraněmi jsou šok a věta holá - se všemi výhodami i nevýhodami z toho plynoucími.
V duchu doby se jeho sdělení rozpadá do klipů, v nichž svůj úhel pohledu vysvětlují polomátožné figury, jejichž hetero-, homo- či bisexuální orientace už dávno přestala být směrodatná. Proslulá kolej se tak v jejich provedení stává především vysokou školou nedorozumění a praktickým seminářem z přežívání v základních instinktech.
Sweeneyův doslov snad s textem výrazově konvenuje, zejména však prokazuje, že čeština není esejistovým mozkovým jazykem. Přesto jeho postřeh o "generaci, která i ze sexu, drog a rock'n'rollu dokázala udělat nudu", působí výmluvněji než celé odstavce. A možná i než celé kapitoly Ellisovy laboratorní zprávy, jejíž svěží postmoderní dekadentnost tuhne do vytrvalého znázorňování jevové stránky problému.

Bret Easton Ellis: Pravidla přitažlivosti. Přeložil Martin Konvička, doslov Matthew Sweeney. Votobia, Olomouc 1998. 269 stran, náklad a cena neuvedeny.