V roce 1954 získal doktorát filozofie za práci o Tomáši Akvinském. Pracoval jako redaktor kulturního programu v italské státní televizi RAI a současně publikoval první vědecké práce. Od počátku zabíral široké pole zájmů - od sloupků v novinách až k vědeckým tématům. "Když nemohu dělat víc věcí zároveň, jsem ztracen," tvrdí.
V roce 1962 vydal knihu Otevřené dílo; přišel s teorií, která se posléze přelila i do literárněteoretických kabinetů amerických univerzit a která - zhruba řečeno - upozorňuje na to, že formálně "uzavřené" umělecké dílo je otevřené tisícům výkladů, aniž se naruší jeho jedinečnost. Tak je tomu i v autorově románu z roku 1980 Jméno růže (česky jej poprvé vydal Odeon v roce 1985), kde se za vnějším příběhem skrývají hlubší významové vrstvy a román lze číst v rovině alegorické, kulturně historické či detektivní.
Rovněž formálně představuje Jméno růže "hybridní" tvar románu, složený z množství žánrů. Knihu v roce 1986 zfilmoval režisér Jean-Jacques Annaud, snímek se promítal i v českých kinech. Zůstaneme-li ještě u Eca-prozaika, musíme doplnit, že po Jménu růže po léta tvořil svou nejobsáhlejší prózu, v roce 1988 vydané Foucaultovo kyvadlo (u nás Odeon 1991). Do češtiny byl před pěti lety přeložen i jeho následující román Ostrov včerejšího dne.
"Lidé se mne stále ptají: Čím to je, že vaše složité romány jsou také úspěšné? Ta otázka mě uráží. Je to, jako byste se zeptali ženy: Jak to, že se o vás zajímají muži? Vždyť tím jí vlastně říkáte, že je ošklivá," vyslovil se kdysi tento renesanční Ital, který si umí - jak jsme mohli před časem vidět v jeho hodinovém portrétu odvysílaném Českou televizí - vychutnat radosti života.
Má rád společnost a diskuse, oblibuje cigarety a whisky; miluje, když se ponoří do své knihovny, jež čítá na třicet tisíc svazků. S manželkou Renatou, původem Němkou, žijí ve starém domě v kopcích nad Rimini, stavbě říkají "náš Alcatraz". Ale zpět k vědě. Své přemýšlení o masové kultuře Eco v roce 1964 vtělil do práce Skeptikové a těšitelé (česky 1995). Potom se soustředil především na sémiotiku.
V roce 1971 se přesunul na univerzitu do Boloně, v roce 1974 tam uspořádal první kongres Mezinárodní asociace pro sémiotická studia. Ve své závěrečné řeči tehdy definoval sémiotiku jako "vědecký přístup, kritický způsob pohlížení na objekty jiných věd". Dva roky nato vydal Pojednání o obecné sémiotice, jež je považováno za jeho stěžejní odbornou práci. U nás nevyšla, ale v roce 1997 olomoucká Votobia uvedla dva Ecovy svazky, studentům určenou příručku Jak napsat diplomovou práci a Šest procházek literárními lesy, což je soubor přednášek, které pronesl na Harvardově univerzitě.
Předloni pak pražské Argo přineslo Ecovo Umění a krásu ve středověké estetice. V s oučasnosti, pokud mu to četné cesty na semináře, přednášky a jiné akty dovolí, Umberto Eco vede na Boloňské univerzitě seminář komunikačních věd. "Určité prvky stále tvoří základ mého vidění světa: skepticismus a odpor k rétorice. Nikdy nepřehánět, nečinit bombastické závěry," říká laureát ceny Nadace manželů Havlových.
V roce 1962 vydal knihu Otevřené dílo; přišel s teorií, která se posléze přelila i do literárněteoretických kabinetů amerických univerzit a která - zhruba řečeno - upozorňuje na to, že formálně "uzavřené" umělecké dílo je otevřené tisícům výkladů, aniž se naruší jeho jedinečnost. Tak je tomu i v autorově románu z roku 1980 Jméno růže (česky jej poprvé vydal Odeon v roce 1985), kde se za vnějším příběhem skrývají hlubší významové vrstvy a román lze číst v rovině alegorické, kulturně historické či detektivní.
Rovněž formálně představuje Jméno růže "hybridní" tvar románu, složený z množství žánrů. Knihu v roce 1986 zfilmoval režisér Jean-Jacques Annaud, snímek se promítal i v českých kinech. Zůstaneme-li ještě u Eca-prozaika, musíme doplnit, že po Jménu růže po léta tvořil svou nejobsáhlejší prózu, v roce 1988 vydané Foucaultovo kyvadlo (u nás Odeon 1991). Do češtiny byl před pěti lety přeložen i jeho následující román Ostrov včerejšího dne.
"Lidé se mne stále ptají: Čím to je, že vaše složité romány jsou také úspěšné? Ta otázka mě uráží. Je to, jako byste se zeptali ženy: Jak to, že se o vás zajímají muži? Vždyť tím jí vlastně říkáte, že je ošklivá," vyslovil se kdysi tento renesanční Ital, který si umí - jak jsme mohli před časem vidět v jeho hodinovém portrétu odvysílaném Českou televizí - vychutnat radosti života.
Má rád společnost a diskuse, oblibuje cigarety a whisky; miluje, když se ponoří do své knihovny, jež čítá na třicet tisíc svazků. S manželkou Renatou, původem Němkou, žijí ve starém domě v kopcích nad Rimini, stavbě říkají "náš Alcatraz". Ale zpět k vědě. Své přemýšlení o masové kultuře Eco v roce 1964 vtělil do práce Skeptikové a těšitelé (česky 1995). Potom se soustředil především na sémiotiku.
V roce 1971 se přesunul na univerzitu do Boloně, v roce 1974 tam uspořádal první kongres Mezinárodní asociace pro sémiotická studia. Ve své závěrečné řeči tehdy definoval sémiotiku jako "vědecký přístup, kritický způsob pohlížení na objekty jiných věd". Dva roky nato vydal Pojednání o obecné sémiotice, jež je považováno za jeho stěžejní odbornou práci. U nás nevyšla, ale v roce 1997 olomoucká Votobia uvedla dva Ecovy svazky, studentům určenou příručku Jak napsat diplomovou práci a Šest procházek literárními lesy, což je soubor přednášek, které pronesl na Harvardově univerzitě.
Předloni pak pražské Argo přineslo Ecovo Umění a krásu ve středověké estetice. V s oučasnosti, pokud mu to četné cesty na semináře, přednášky a jiné akty dovolí, Umberto Eco vede na Boloňské univerzitě seminář komunikačních věd. "Určité prvky stále tvoří základ mého vidění světa: skepticismus a odpor k rétorice. Nikdy nepřehánět, nečinit bombastické závěry," říká laureát ceny Nadace manželů Havlových.
 Umberto Eco. |
 Umberto Eco. |
