První kniha byla určitou juvenilní inventurou, shrnovala texty z let 1979-1996; román Šahrazád a král vznikl v letech 1996-1999 a je sympatickým pokusem o ambiciózní dílo. Že pokus nevyšel, zamrzí. Pokusme se vysvětlit, proč ten nezdar. Dávná čtenářská zkušenost říká, že mnohé o knize prozradí už její první věty.
|
Tereza Brdečková |
|
nakladatelství Argo, Praha 2000, 192 stran, náklad 1000 výtisků, cena neuvedena. |
Šahrazád a král začíná takto: "Koncem srpna čisté nebe už nebývá sytě modré, den za dnem bledne. V sadu co chvíli žuchne jablko a vosy se na něj lačně vrhnou. Sylva sedí na dece, Cyrilovu hlavu v klíně, o kus dál zahání jejich synek vosy klackem. Cyril se probudí, stiskne Sylvě ruku, rychle vzhlédne jako malý hoch a ptá se: 'Proč jsou ty švestky tak zamlžené? Jsou vevnitř studené?' 'Mě se ptáš? Ty se mě na něco ptáš?'"
Na co z těch pár řádek můžeme usuzovat? Na jemný, všímavý zrak, s nímž je vnímána scenérie, přírodní čas a jeho plody. Také ale na nedotaženost či rozeklanost: artistně vedený, ostentativně "mnohovýznamový" dialog, zbytečně zdvojené sloveso "ptát se" a bůhvíproč nespisovný tvar zájmena - vosy se vrhnou "na něj" (na jablko), místo na "ně". Vytříbenost srostlá s polovičatostí se vztahuje na celý román.
Brdečková vyskládá mozaiku postav a dějů, přičemž leckterým stavebním kamenům - popisům, charakteristikám, postřehům, situacím - nelze upřít sugestivnost. Cit pro vystižení nuancí v mileneckých a manželských vztazích, pro tichou brutalitu partnerství je určitě také kladem díla. Jenže při přehlédnutí hotového výtvoru zjišťujeme, že ta či ona postava zničehonic mizí, nevíme, proč byla náhle opuštěna a co její přítomnost vlastně měla přesně znamenat.
Nesporné je pouze to, že vztah Sylvy a Cyrila, mladé ženy a stárnoucího intelektuála, někdejšího disidenta a neúspěšného polistopadového politika, který v normalizačních dobách žil se Sylviinou matkou Helenou, je osou díla. Přesvědčena o tom, že dnes se "už asi nedá vyprávět příběh lineárním způsobem", poněvadž "vidíme, slyšíme a cítíme příliš věcí najednou" (jak řekla v Reflexu 35/2000), Brdečková text vede do četných meandrů - mění časoprostory, stylové roviny, vypravěče.
Nijak by to nevadilo, je to zcela legitimní metoda, možná dokonce jeden z přirozených projevů současné ženské senzibility; nedávno jsme tu psali o podobně plynoucím díle, v Mladé frontě vydaném románu Holanďanky Margriet de Moorové Šedá, bílá, modrá. Háček je v tom, že pražská autorka si svůj úkol neřešitelně komplikuje: zalidňuje scénu a nestačí ji kompozičně organizovat. Aby to nakonec všechno nějak spolu hrálo, spisovatelka se uchyluje se k průhledným para lelám a krkolomným provázanostem, čímž organismus díla tuhne v mechanickou složeninu jak současnosti a minulosti, tak současnosti se sebou samé, kdy se vedle příběhu Sylvie, její rodiny a Cyrila odvíjejí také berlínské hovory v Německu žijící a tvořící Češky Marion a Araba Alexandera.
Titul románu byl nepřípadně zvolen z té linie, v níž je s aktualizačními prvky vyložen dávný příběh o dívce Šahrazád, která králi Šahrijárovi vypráví každou noc pohádky a tím oddaluje svou popravu. Ale titulní motiv se Šahrazádou je vlastně jen zdůvodněním kompoziční techniky, již Brdečková použila, onoho Šahrazádina nekonečného vyrůstání jednoho příběhu z druhého, jejich zrcadlového zmnožování. Řekl bych, že zde zapůsobila autorčina vnitřní nejistota: podepření minulostí mělo románu dodat rozměr, který byl intuitivně postrádán.
Brdečková - zdá se mi - vycházela z určitého emotivního rozpoložení, ze svíravých dojmů a útržků ať ze života svého či někoho jiného, a považovala za nutné nějak tato torza rozpohybovat a "povýšit", neboť taková je její nátura: snivá sice, ale také razantně praktická. Zmnožila tedy vyprávěcí roviny a přidala ještě postup, který se jí už jednou - v Listech Markétě - neosvědčil, totiž beletrizující a historizující publicistiku, s níž je v závěru románu pojednán Cyril.
Jeho politická kariéra je vylíčena s typičností tak příkladnou, až se ta osoba mění v obecnou tezi a román popisně těžkne, sedá si na zadek. Na okraj ještě jedna faktografická poznámka. Mezi stranami 94-97 Tereza Brdečková píše o fotografování Sylviina otce Arnošta. Za druhé světové války fotografoval leikou, do které prý sehnal "asi dvacet fotofilmů"; správný termín pro 35milimetrový pásek zní kinofilm.
Podle toho, co Arnošt fotografoval po válce - smyslné snímky žen -, opravdu jen těžko tvrdit, že to byl "český Man Ray"; zápis tohoto tvůrce v dějinách fotografie má úplně jiný charakter. A lze prý doufat, že kontakty Arnoštových filmových políček pro výstavu v Rudolfinu "zarámuje dovedný bibliofil". Že by ovšem zrovna bibliofilové byli odborníky na pasparty?
