Úterý 10. prosince 2019, svátek má Julie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 10. prosince 2019 Julie

Dan Brown exkluzivně v češtině pro iDNES.cz: Jak jsem začal psát

  13:37aktualizováno  13:37
V následujícím textu Dana Browna, který MF DNES a iDNES.cz uvádí v češtině exkluzivně vůbec poprvé, slavný americký autor vypráví, proč ho náboženství a matematika přivedly k psaní.

Spisovatel Dan Brown si prohlédl také katedrálu sv. Víta na Pražském hradě. A nechal se zavést i do podzemí, místa, kde se v jeho knihách zpravidla odehrávají nejdramatičtější zápletky. | foto: Argo

Fotogalerie

Když mi bylo pět, maminka mi pomohla napsat a vydat moji první knížku. Já diktoval a ona zapisovala. Vyrobili jsme jeden výtisk (s kartonovou obálkou a vazbou na dvě dírky). Tento majstrštyk jsem nazval: Žirafa, prasátko a hořící kalhoty.
Byla to jenom taková dětská vyprávěnka o třech kamarádech, ale psaní mě chytlo. Na základce, na střední i na vysoké jsem psal v podstatě pořád. A dneska, po letech praxe díky troše štěstí jsem strašně vděčný osudu, že se můžu psaním živit.
Vás, mladé spisovatele a čtenáře, možná zajímá, jak se člověk od prvních psaných příběhů dopracuje k profesionální dráze.
Pokud jde o mně, na začátku stál jeden paradox, tedy jev velice matoucí a protichůdný, něco, co vlastně dodnes nechápu.
Ano, hádáte správně – moji rodiče.

Knihy od Browna

Knihy od Dana Browna koupíte na Knihy.iDNES.cz zde.

obálka inferno

Když jsem byla malý, maminka působila v našem kostele jako varhanice a sbormistryně, a to znamenalo, že nedělní bohoslužbě se nedalo uniknout. Mně to ale nevadilo. V kostele se mi líbila hudba, měl jsem rád lidi, co tam chodili, ovšem nejlepší mi připadaly koblihy zadarmo.
Ty hodiny v chrámu Páně na mě působily velice silně. Jak by taky ne? Kostel má velkou sílu: hřmí tam varhany, znějí vášnivá kázání, zvoní zvony, k tomu magie vánočních her při svíčkách...

V létě jsme s rodiči jezdívali do srubu k poklidnému jezeru v horách White Mountains. Maminka přišla na výborný nápad: než chodit do místního kostela, uděláme si svoje vlastní rodinné bohoslužby a místo svatostánku nám poslouží „dům Boží“ – krásná horská scenérie. 

A tak jsem každou neděli ráno s rodiči, sestrou a maličkým bratrem nasedli do dvou kánoí, dopluli na tiché místo uprostřed jezera a tam jsme loďky přivázali k sobě. Společně jsme se houpali na vlnách, četli jsme si z Písma, zpívali ža

Nutno říct, že to byl hezký nápad.lmy a děkovali Bohu za dary, které nám sesílá.

Bloger roku 2014

Problém byl v tom, že mně bylo deset a tyhle rodinné bohoslužby byly neskutečná nuda. Nebyly tu varhany, nebyl tu sbor a hlavně tu nebyly koblihy.
Takže jsem se jednou v neděli k ránu v hrůze z nadcházejících událostí v posteli usilovně modlil, aby mi Bůh naznačil, jak tyhle nesnesitelné vodní mše nějak oživit. A Bůh ke mně promluvil.
“Vezmi si s sebou prut,“ řekl mi.
Mně to připadalo naprosto logické, jenže maminka měla pocit, že rybařit při bohoslužbě je „neuctivé k Bohu“. Já bystře argumentoval, že kdyby Bůh nechtěl, abych chytal ryby, neudělal by ryby tak dobré.
Prohrál jsem.

Nakonec maminka náš hovor ukončila konstatováním, že v neděli se zkrátka ryby chytat nebudou, protože neděle je den odpočinku. Poslední slovo jsem ale měl já, protože jsem s odvoláním na pravidlo „dne odpočinku“ odmítl cestou domů pádlovat.
Tímto jsem vám aspoň trochu nastínil, jak se žilo s mou nábožensky založenu maminkou.

Duchovní vliv na mě ale neměla jen maminka. Vyrůstal jsem i vedle tatínka, který se své víry a svých zájmů držel se stejným nadšením, byly však o něco vědečtější povahy. Můj otec, profesor matematiky a autor matematických učebnic, rovněž uctíval krásu a majestát světa kolem sebe, jen se na ně díval jinou optikou.
Když jsem byl v pubertě, bral mě v noci ven, koukali jsme se na nebe poseté miliardami hvězd a mluvili jsme o vesmíru, o prostoru a pojmu nekonečna. Shodli jsem se, že nekonečno je nepředstavitelné... ale jestli není vesmír nekonečný, tak jak tedy vypadá jeho konec? Je to vysoká cihlová zeď jen tak v prostoru? Je to cedule, která hlásá: Dál už nic není? (Jako kluk jsem kvůli těmhle představám probděl celé noci.)

Před každým zatměním Měsíce můj tatínek vytáhl fotbalový míč, tenisák a baterku a jako přípravu mi znázornil pohyby Slunce, Měsíce a zemského stínu.
A pak tu byla matematika. Matematika byla všude.
U večeře mu mrkev posloužila, aby nás poučil o řezech válce. Dozvěděli jsme se, že podle toho, jak mrkev rozřízneme, získáme průřez ve tvaru kruhu, elipsy, paraboly , nebo – když jste to s nožem uměli opravdu dobře – svatý grál mrkvokráječství, hyperbolu.

A kdykoliv jsme si objednali pizzu, tatínek nás samozřejmě k té velké placce svolal a poučil nás o obloukových stupních, průměrech a kruhových výsečích. Tatínek miloval matematiku tolik, že napsal přes deset učebnic, podle kterých se učí ve školách na celém světě. Koukněte se do té svojí: je celkem slušná šance, že ji napsal můj táta – Richard G. Brown.
Takže jak vidíte, vyrostl jsem v podivuhodném prostředí, kde jsem přičichl jak k náboženství, tak k vědě. A byl jsem v obou těch světech šťastný.
Tedy aspoň nějakou dobu…

Postupně jsem vyrostl až do vševědoucího věku třinácti let, kdy jsem si začal uvědomovat všechny rozpory v oněch dvou světonázorech. V Bibli se psalo, že Bůh stvořil den za sedm dní, ve škole nás ale učili o Velkém třesku. V Bibli se píše, že Adama, Evu a všechna zvířata stvořil Bůh, jenže já byl v bostonském Přírodovědném muzeu, prohlédl jsem si tam zkameněliny a dozvěděl jsem se, že všechno podléhá evoluci.
A tak jsem se jednou zeptal kněze, jak se s těmi nesrovnalostmi vyrovnat. „Co z toho je pravda?“
A tenhle konkrétní kněz mi odpověděl: „Hodní kluci se na takové věci neptají.“
Jau.
Hodní kluci se možná neptají; já se ptal.

Rodiče mě nabádali, ať se ptám a ptám a ptám. Tak jsem to dělal.
Takže na začátku mé spisovatelské dráhy stálo tohle prosté tázání. Příběhy jsem začal psát jako způsob, jak se vyrovnat s vlastní nejistotou a zvědavostí vztahující se na všechny oblasti života – na lidi, víru, vědu i na svět, který obýváme.
Radím vám všem, abyste se ptali: vaše otázky se nemusejí týkat zrovna vědy nebo náboženství, ptejte se zkrátka na cokoliv, nad čím vám zůstává rozum stát. Tak vypadá ideální čtenářská i spisovatelská zkušenost. Když usedám k psaní, neptám se: „Co budu říkat?“ nýbrž: „Na co se budu snažit přijít?“

Odpověď mě často překvapí.

Přeložila Michala Marková

Dan Brown

Jen málokterý spisovatel je v posledních letech celosvětově tak úspěšný jako Američan Dan Brown. Od vydání Šifry mistra Leonarda (známé také jako Da Vinciho kód) a jejího následného neméně úspěšného zfilmování s Tomem Hanksem v hlavní roli záhadologa Roberta Langdona jsou jeho knihy světovými bestsellery. Spisovateli se podařilo umně skloubit napětí, tajemno a spiklenecké teorie s více či méně známými historickými fakty a navodit tak pro čtenáře důvěryhodnou atmosféru. Nejinak je tomu i v jeho posledním románu Inferno, který nakladatelství Argo vydalo loni už ve druhém, tentokrát bohatě ilustrovaném vydání, v němž fotografie míst, v nichž se román odehrává, tedy zejména Florencie, dokonale vtahují do děje (ukázky ilustračních snímků najdete ve fotogalerii). Americký spisovatel Dan Brown je autorem šesti románů – Digitální pevnost, Pavučina lží, Andělé a démoni a Šifra mistra Leonarda, Ztracený symbol a Inferno. Po celém světě prodal víc než 200 milionů výtisků svých knih, byly přeloženy do dvaapadesáti jazyků.
ob

Autor:
  • Nejčtenější

RECENZE: Tereza Brodská udělala pro své parádní sólo víc než všechno

Pokud se krásná herečka dovede zohavit a shodit až k vyložené trapnosti, pak je vážně dobrá. Což ukázkově platí pro...

RECENZE: Kdepak komedie, Špindl 2 je prostě reklamní kampaň

Domácí romantické komedie mají jednu obdivuhodnou schopnost. Kdykoli se zdá, že hůř už být nemůže, dokážou pravý opak....

ČT nasadí příští rok Místo zločinu Ostrava, Prima Pohlreicha, Nova SuperStar

Česká televize odhalila své jarní novinky roku 2020, ostatní stanice přidaly pro iDNES.cz alespoň několik vybraných...

RECENZE: Danny DeVito. Pak dlouho nic. Až potom Jumanji: Další level

Kdyby nic jiného, poskytne americká novinka našich kin s názvem Jumanji: Další level dokonalý příklad, jak jeden herec...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

RECENZE: Lindemannův projekt dává na frak i jeho domovským Rammstein

Z opětovného spojení sil zpěváka skupiny Rammstein Tilla Lindemanna a kytaristy a skladatele Petera Tägtgrena, tahouna...

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Hořký čaj? Nesmysl! Pediatr v knize vyvrací mýty o domácím léčení dětí

Hradecký dětský lékař Ladislav Hanousek vydal knihu Maminko, není mi dobře, která má rodičům pomoci s léčbou i výchovou...

  • Další z rubriky

Jágr, Dzurilla i Modrý jsou noví Hrdinové. Dějiny českého hokeje v komiksu

Od slávy klubu LTC až po Jágrův návrat do Kladna. Po českém fotbalu dostává i český hokej komplexní publikaci, která...

Skandinávskou detektivku neporazím, říká švédský autor s českými kořeny

Spisovatel Andrzej Tichý se narodil v Praze těsně před Vánocemi roku 1978. O tři roky později se mu však domovem stala...

RECENZE: Po Krieglovi napsal úplně jiný, ale neméně silný příběh lásky

Kdesi v horách, u Divokého jezera, je zámecká zahrada, kde i v zimě rozkvétají květy a „duše mrtvých žen se probouzejí...

Když vrah dělá chůvu, vzniká úspěšný příběh. Kluk spolkne vesmír

Knihovníci, nakladatelé, knihkupci, kritici i čtenáři. Všichni svorně propadli autobiografickému vyprávění debutujícího...

Najdete na iDNES.cz