Rudiš poprosil číšníka, zda by rádio nešlo ztlumit – nešlo. Podobná historka inspirovala Rudiše k jedné z jeho postav, nekompromisnímu Vladimírovi deptanému halasem.
Ale kromě toho je Potichu příběhem o lásce, citovém tápání a váhání, životních zárukách i přízračných nejistotách, a hlavně o české metropoli, která občas trochu smrdí.
Autor si pochvaluje, že má na Potichu "asi nejvíc ohlasů od čtenářů, nebo tedy spíš čtenářek, které se tam nějak našly..."
Máte raději ticho, nebo randál?
Mám rád obojí, bez hluku totiž nevynikne ticho. Hluk v sobě ukrývá určitou energii, třeba rocková hudba. Na druhou stranu z hluku rád do ticha utíkám a jsem nervózní, když nemám kam: byl jsem týden v New Yorku a myslel, že se zblázním. Vladimír, bojovník za ticho z Potichu, by tam zemřel během pěti minut.
Jak se vlastně Vladimír objevil?
Seděli jsme s Joachimem (Rudišův nakladatel Joachim Dvořák – pozn. red.) po čtení v liberecké restauraci, kde dunělo šílené eurotechno. Když nepomohly prosby ani stížnosti, Joachim vstal a vyrval dráty z reprobedny. Inspiroval mě tak k fanatikovi, který má pocit, že v Praze nikdo nikoho neposlouchá a že hluk může za všechny jeho potíže.
A může?
Částečně. Je to příběh o přibližování a míjení, kde jsou postavy rozkročené mezi tichem a hlukem ve městě, ve vztazích i sami v sobě. Je to určitý symbol, metafora pro lásku a nelásku – hledáte soulad, ale také potřebujete trochu neklidu, hukotu, vzrušení.
Souvisí hluk i s mládím, určitou nezralostí? Teprve když jsme schopni být sami se sebou, hledáváme ticho?
Hluk s věkem souvisí: na svět přicházíme řvoucí, a jak stárneme, tíhneme ke klidu a harmonii. V osmnácti, dvaceti jsem jezdil do Prahy na rockové koncerty a propadal nadšení, když byly strašně nahlas. A pak jsem hluk strašně nesnášel – občas jsem na koncertech vytáhl i špunty do uší. Nicméně teď chodím po Praze s iPodem a sleduju lidi, kteří se sluchátky zapouzdří ve svém příběhu, aniž na sebe nechali působit město, okolí. Vlastně si vytvářejí ticho tím, že si pouštějí vlastní hudbu. A když je oslovíte, tak se leknou.
Potichu je hlavně o Praze, podobně jako bylo Nebe pod Berlínem o Berlínu a Grandhotel o Liberci. Jak se k sobě mají ty tři romány?
Potichu uzavírá volnou městskou trilogii. I postavy jsou si něčím podobné: spojuje je věk kolem dvaceti třiceti, hledání, dospívání a touha něco udělat. Mění se jim život a mě jako autora baví být při tom. Na druhou stranu jsem byl při psaní téhle knížky autorsky ukázněnější, zřekl jsem se historek a dějiny ponechal v náznacích. Všimněte si, jak jsou české knížky ukecané. Snažil jsem se o současný, poměrně rychlý a trochu smutný příběh z konce pražského léta, kdy něco končí a něco ještě nezačalo, jak o tom zpívají Priessnitz ve své písničce. Trochu mi tam zněla.
Ale Prahu nelíčíte právě sympaticky, vypsala jsem si pár přívlastků: ztuhlá, nudná, mrtvolná, upocená, zahnilá... Přijde vám taková?
Mám pocit, že je to město, které bylo. Příjemné na důchod, ale ve Vídni či Berlíně se toho víc děje, jsou barevnější, otevřenější cizincům. Praha je trochu historický skanzen, jen se podívejte, jakou ji nabízejí německé průvodce: poklidná atmosféra zlatého města, dobrého jídla a piva. Prahu mám rád, jsem v ní doma, ale občas si hraje na něco, čím není. Žižkov fakt smrdí a rozsekaný baráky jsou jen kousek za navoněnými fasádami Staroměstského náměstí a Pařížské ulice. Mně je to rozpadající se město bližší než to vypulírované, muzeální. Proto se román odehrává hodně na Žižkově a na Letné, což jsou vlastně kopce otočené na sebe.
A co s tou zatuchlostí?
Když přijedete do Lisabonu nebo Hamburku, okamžitě ucítíte průvan od moře. Symbol očisty, čerstvosti, kterou tu postrádám a která by zatuchlost mohla rozhejbat. Ale i tak si myslím, že se tu dá zamilovat, potkat úžasnou holku a prožít skvělý život. Pro mě štěstí znamená najít někoho, s kým chceš být – všechny mé postavy to hledají, nebo ztrácejí.
A také trousí pár hanlivých narážek na české muže...
To jsem pochytal od kamarádek, které pobývaly v zahraničí a tady zůstávají v úžasu nad chlapíky, kteří jim neumějí otevřít dveře a v sandálech nosí ponožky. Přijde mi, že české ženy jsou mnohem evropštější a elegantnější než čeští muži.
Váš román dostal i zvukovou podobu, načtenou Richardem Krajčem. Jaký je to pocit slyšet nahlas to, co mělo být potichu?
Ale já si své texty čtu nahlas. Literaturu vnímám hudebně – záleží mi na rytmu, melodiích, refrénech, často píšu se sluchátky na uších. Chci, aby román měl svůj "sound", a rockerský projev Richarda Krajča ke knížce vyloženě sedí. Richard k tomu ještě složil hudbu, takže každá postava má určitý hudební motiv. Myslím, že audioknížky jsou jednou z cest, kterou se literatura bude ubírat. Přijde mi skvělé číst knihu tak, že ji posloucháte v autě nebo ve vlaku. A přál bych si, aby si Potichu našlo i zvukové čtenáře.
