Pro své knihy si vybíráte lidi, kteří jsou v jistém směru podivíni. Kdybyste sám sebe potkal, zaujal byste se natolik, že byste chtěl znát svůj příběh?
Teď už asi ne, protože vypadám strašně nudně a nenápadně, ale když jsem měl dlouhé vlasy, vousy a nosil divný pletený svetr, který v té době, na konci 80. let, nikdo neměl, tak určitě ano. Dnes už vlasy nemám, na sobě mám normální mikinu a opravdu si nepřipadám tak zajímavý, a jedinečný už vůbec ne, jako jsou moji hrdinové. V porovnání s nimi nemám tak hluboké prožitky ani způsob reflexe. A chybí mi snění, v tom jsem zabrzděný, stejně jako ve vytváření vlastní utopie a vlastního neudržitelného světa. Ale snažím se to od nich odkoukávat.
U samotářů je jasné genderové dělítko – muži sedí před obydlím, počítají mraky, koukají, kudy vane vítr, ženy mají zvířata, starají se o ně, zvelebují svoje bydlení. Chlapi jsou nepraktičtí snílci, ženy makají.
