Teď ale přistála v distribuci kniha, která je jiná: všemu výše řečenému totiž dává cenný rámec – autobiografický rámec. Čtyřsetstránkový svazek dostal případné jméno: Tanec reality. Kdo zná Jodorowského dílo, má tady jako na talíři jeho život. Podaný sice s faktickou přesností, ale zároveň beletrizovaný. Skutečnost, kterou Jodorowsky loví do nejmenších detailů ze své z paměti, tu permanentně posilují, rozvíjejí básnické stylizace, co víc – jakýsi podmanivý básnický mysticismus, k němuž umělec na své vývojové cestě dozrál.
Jodorowsky je hlava otevřená, vertikálně i horizontálně. V jeho vidění souvisí všechno se vším: vědomí s podvědomím, člověk s vesmírem, život se smrti, minulost s budoucností. Jak k tomu došel?
Jako dítě byl Jodorowsky hypersenzitivní a trochu mimo: kamarády měl buď ty vyčtené z literatury, anebo rovnou imaginární, a rodiče ho moc rádi neměli.
Hlavně otec: židovský uprchlík z Ukrajiny a zároveň pologramotný sadista s vírou ve Stalina. Tyran, který by skvěle posloužil na Freudově kanapi za otřesný příklad, jak frustrovaní rodiče dokážou přepsat své zločiny a viny na vlastní děti. Jodorowsky stál před osudovou volbou: „buď se stanu vrahem snů jako ostatní, anebo se uzavřu ve vlastní mysli a udělám z ní nedobytnou pevnost.“
Vybral si pevnost. A začal do ní obratem snášet vědění a poznání ze všech stran: taoismus, bibli i psychoanalýzu. V praxi pak vsadil na hlubinnou meditaci. Když nabral sílu, rozhodl se pro znovuzrození.
Tanec realityAlejandro Jodorowsky přeložil Miroslav Jindra Malvern, 2020, 382 strany |
Nejdřív skrze poezii, pak loutkové divadlo, po příchodu do Francie v třiapadesátém roce přes performance, později filmy a ještě později komiksy. Měl jasnou myšlenku – a výraz se vždycky našel. Jodorowsky se z rodinného pekla vyškrábal skrz umění. To má sice navenek blízko k surrealismu, ale kořen je jedinečný: autor tady ručí vlastním životem.
Tanec reality tak poslouží minimálně trojmo: jako zvláštně suverénní, fantazijně nabitý text s potenciálem románu; jako učebnice osobnostního rozvoje, která si na nic nehraje, jen prostě sděluje; a konečně jako průvodce vývojovými proměnami latinoamerického, a hlavně evropského umění po druhé válce.
Jodorowsky píše sice o sobě, analyzuje svůj život, zpytuje vlastní svědomí, ale bokem zmiňuje i klíčové body a jména: Arrabal, Breton, Moebius, Parra, dokonce tu na jedné fotografii vykoukne česká malířka Toyen. A sluší jí to!
