Kapela Chinaski před lety tvrdila, že "jaký si to uděláš, takový to máš". Textař Michal Horáček k tomu letos přihodil, že "žije v nádherné době". Kruh se uzavřel. Dyk do vyprodané Lucerny vcházel s tím, že se cítí skvěle (Feelin' Good), a loučil se s jednoduchým vysvětlením: vysnil si to a zařídil po svém (My Way).
První zmíněný hit je spíš než otvírací písní popisem Dykova aktuálního životního období, jak se zdá. Druhou si lidé zpívali v pasáži na cestě k balicím papírům a kaprům ve vanách. V první se hned v úvodních taktech ukázalo, s jakou hravostí a lehkostí Dyk prolétne obřími hity. Druhá brala dech kvůli nadhledu, s nímž text a hudba plynuly Lucernou. S první se zpěvák mazlil a škádlil přihlížející, při druhé běžel mráz po zádech a stojící publikum se k sobě nadšeně tisklo.
Dyk a B-Side Band v Lucerně |
Co se dělo mezitím? Tak například s melodií Can't Buy Me Love od The Beatles spadly do sálu rudé nafukovací balónky a lidi si s nimi vydrželi hrát až do konce večera. Také se jódlovalo, vyjmenovávala se zvířátka ze statku farmáře MacDonalda, hádaly se filmové melodie včetně seriálové znělky Knight Rider, hrálo se o pořádný kus šunky a došlo na "židovský bebop" s citací FOTR (Fiddler on the Roof, Šumaře na střeše - pozor neplést s LOTR, tedy Lord of the Rings neboli Pán prstenů).
Patrně největší Dykův sen se ovšem splnil ve chvíli, kdy si s ním na pódiu zazpívala Oh, baby, baby jeho maminka. Obří aplaus si vysloužila nejen za zpěv, ale i jako pochvalu za výjimečného syna.
Večer je ovšem těžko reprodukovatelný slovem. Jakkoli je čeština bohatá, nevystihne chválu pro B-Side Band, jemuž to ten večer neuvěřitelně hrálo, a o to víc s úžasnými hosty - Michalem Žáčkem a Hubertem Ratschkerem st. Nepopíše čirou radost z muziky, která z Dyka sálá v Cry Me a River nebo Time After Time. Nezachytí nadšení při Jungle Boogie od Kool & The Gang. Nepřenese tu křehkost z All In Love Is Fair, s níž se vyznává své přítelkyni, za níž pak seběhne z pódia a s růží v ruce ji políbí. A je beznadějně krátká při popisu Dykova talentu. Ať už v hrátkách s hlasem - v písních, sólech nebo obyčejném "blbnutí", kdy napodobuje zvuk baskytary nebo saxofonu, nebo jen v "banálním" mluveném projevu.
Vojtěch Dyk završil v pražské Lucerně turné s brněnským B-Side Bandem (21. prosince 2012)
Antifanoušci vymyslí tisíc důvodů, proč nemít Dyka rád. Kvůli Nightwork, kvůli B-Side Bandu, kvůli tomu, že s předělávkami neobjevil Ameriku. Kvůli mládí, vlasům, vzhledu, kvalitě zubů, partnerce, barvě ponožek, vtipům... Je to zkrátka jedno. Viděla jsem ten koncert potřetí. Všem vzkázuji jediné: Pojďte si to zkusit a pojďte v tom být alespoň z poloviny tak výjimečný jako on.
Na iDNES.cz letos padly čtyři stovky v hodnocení hudebních koncertů. Získali je kapely Muse a Coldplay, The Boss - tedy Bruce Springsteen a Diana Krall. Dyk si právem zaslouží pátou. Nepřinesl ji vánoční sentiment, ani strach z konce světa, který se evidentně nekonal, ale úplně obyčejný pocit vyvolaný souhrou obrovského talentu, skvělé hudby a absolutně bezbřehé radosti. Jen ta totiž dokáže povýšit obyčejný večer na mimořádný zážitek.
