VŠE O ÚMRTÍ
Zuzana Navarová podlehla rakovině
OHLASY
Navarová byla výjimečná, tvrdí přátelé
Navarová přecházela při zpěvu s naprostou samozřejmostí z češtiny do španělštiny, romštiny či arabštiny.
"To, čemu se dneska říká etnická hudba, mě zajímalo vždycky. Za mého mládí se to sice jmenovalo folklor, nikdo to neposlouchal a já jsem byla taková ta divná, kterou to bavilo," vysvětlila svůj zájem Navarová.
Tíhla zejména k hispanoamerické hudbě i kultuře. Studovala španělštinu a češtinu na filozofické fakultě v Praze, ale učitelství se věnovala jen dva roky. Nedalo se to prý příliš kombinovat s působením v kapele Nerez.
Ač hispanofil (španělský původ má i její příjmení) nikdy sama španělský text nesložila. "Textování je natolik intimní proces, že k tomu člověk skutečně potřebuje mateřský jazyk, aby dokázal přesně formulovat to, co potřebuje," svěřila se zpěvačka Navarová de Tejada.
Vlast jejího kubánského manžela Luise ji ostatně velmi inspirovala i při skládání hudby. Poprvé Kubu navštívila jako stážistka na přelomu let 1982 a
1983 a poté tam často jezdila jen na skok. V roce 1987 tam vystupovala se skupinou Nerez, s níž v té době vydala několika úspěšných desek.
Začátkem 90. let se tato folková skupina rozpadla a osobitá zpěvačka a autorka se (stejně jako později její kolegové z Nerezu) vydala na sólovou dráhu.
Na prvním sólovém projektu Caribe (1992) nazpívala Navarová španělsky písně svých oblíbených latinskoamerických autorů za doprovodu Caribe Jazz Quintetu. O tři roky později se dala dohromady s písničkářem a kytaristou kolumbijského původu Ivánem Gutiérrezem a výsledkem bylo album Tres.
Z jejich společné dílny vyšla i další, česko-španělská poetická deska Skleněná vrba (1999), za niž dostala Navarová Žlutou ponorku, cenu udělovanou každoročně společenstvím nezávislých novinářů Periskop. S Gutiérrezem vydala ještě jedno Zelené album (záznam z koncertu v pražské Malostranské besedě v roce 2000).
V posledních letech se Navarová obklopila čtyřmi hudebníky, s nimiž natočila dvě hudebně i jazykově pestrobarevné desky: Barvy všecky (oceněna českým Andělem za rok 2002) a Jako Šántidéví (2003, kromě češtiny, romštiny, slovenštiny, ruštiny a jidiš na ní zní i kečuánština).
Z obou alb dýchá pospolitost. A není divu, vždyť bubeník Camilo Caller má peruánské předky, kytarista Omar Khaouaj předky turecké, kontrabasista František Raba je Čech a Mário Bihári Rom ze Slovenska.
"Mário má barevné vidění zvuků. Zazní nějaký nástroj a on vidí barvu... Dopadne to tak, že nám ve studiu řekne: tohle by mohlo být víc žluté," popsala Navarová vliv slepého akordeonisty v kapele Koa.
Hudbu napsala Navrová (narozena 18. června 1959 v Hradci Králové) i k několika divadelním hrám a k animovanému filmu Michaely Pavlátové Řeči, řeči, řeči, který byl v roce 1993 nominován na Oscara. Produkovala také dvě alba romské zpěvačky Věry Bílé, které pomohla na hudební výsluní, když ji začátkem 90. let přibrala na koncerty Nerezu. Pro českou hudbu objevila i další talent, zpěvačku Radůzu.
Před deseti lety stála Navarová u zrodu nadace Život umělce, jíž donedávna předsedala a která pomáhá začínajícím umělcům i seniorům v obtížné životní situaci.
Na otázku, zda není smutná, že nemá vlastní děti, Navarová před časem odpověděla: "Ne. Cítím se naprosto naplněná. Mám dojem, že v životě dělám, co mi bylo určeno - muzika je moje poslání. Ostatním s ní snad ulehčuju život."
 Zpěvačka Zuzana Navarová zpívá na festivalu Zahrada v Náměšti na Hané (7. července 2002) |
