Například v písni Ho Chérie Chérie se Rachid Taha vrací ke staré arabské zpěvnosti, již kombinuje s francouzštinou. Jiné nahrávky se blíží k britské metropoli, hlavně díky pulsujícím tanečním rytmům nebo řezavé kytaře jeho dlouholetého kolegy a producenta Stevea Hillagea.
Pak se Taha přenese do marockého Marrákeše, hypnotizován monotónními vlnami tamější hudby, které propadli i "exzeppelíni" Jimmy Page a Robert Plant. A ve skladbě Verité se nechává pobízet funkujícím hukotem muziky z amerického New Orleansu.
Tahovou muzikou protéká energie; původně byla možná jen rocková, avšak nyní je každý tón, ať už arabský, pařížský nebo londýnský, unášen jakýmsi společným proudem. Taha s ním splývá a nabírá další stylové podněty, podobně jako se v metropolích světa naplavují a zabydlují noví přistěhovalci. Je to muzika roku 2001.
- pondělí 8. ledna 2001