Jak vás vlastně před lety napadlo postavit koncerty teatrálně na hororových prvcích?
Invence je hledání věcí, které ještě nikdo předtím neudělal. Rokenrol byl tehdy svět plný hrdinů, všichni velcí a dobří, ale nikdo padouch. A já si řekl: už teď jsme dobrá rocková kapela, pojďme stvořit padoucha, strašidelného a přitom směšného. Zaútočí na všechny emoce a publikum půjde z koncertu s pocitem, že to byla zábava. Protože zábava je podstatou dobrého rockového koncertu.
Pamatujete si, kdy jste to s padouchem zkusil poprvé?
My jsme byli od počátku přirozeně hodně divadelnická kapela. Už v patnácti nebo šestnácti jsem to v sobě nemohl zapřít. Ale naplno jsme to rozjeli až v roce 1968, poté, co jsem viděl koncert Iggyho Popa a Stooges v Detroitu. Chtěl jsem dělat taky něco takového, ale po svém. Tak jsme to zkusili a lidi to přijali s nadšením. Detroit bylo naše domovské město, kde jsme taky v obklopení všech skvělých rockových kapel vyrůstali.
Kdy jste si naplno uvědomil, že to může přinést úspěch?
Když nás začali kopírovat. Ve chvíli, kdy jsme pobouřili konzervativce v Americe a rodiče se začali bát, na co jejich děti chodí, věděl jsem, že přichází úspěch. Zároveň jsem si uvědomoval, že negativita není všechno a že pouze a jen s ní se nedá dlouho žít. Že kromě ní musíme stvořit hity, které budou lidé milovat. Proto jsme většinu našeho času trávili psaním písniček.
Dnes už máte na vymýšlení hororových efektů lidi?
Téměř všechny nápady pocházejí pořád ode mne. Když dáváme dohromady show, vím, jak koncert začne, co se má stát uprostřed i jak vyvrcholí. Ale nechávám všechny z kapely i z organizačního týmu přispět jejich nápady. A když fungují, použijeme je. Nejsem diktátor, který rozhoduje úplně o všem.
Snášíte od ostatních i kritiku?
Víte, já umím ustoupit a podívat se na Alice Coopera jako na bytost, postavu, kterou jen ztvárňuji. Sám jsem schopný si promítnout živý záznam z vystoupení a zkritizovat ho, jako bych to udělal s každou jinou kapelou. Říct, co se mi líbí a co a jak bych změnil. Alice Cooper je moje stvoření a chovám se k němu svým způsobem jako ke třetí osobě.
Ale fanoušek hororu snad sám jste?
No samozřejmě. Muzikanti, jako jsem já, Rob Zombie, Marilyn Manson nebo Ozzy Osbourne, horory milují. A nejvíc, když děsí a přitom fungují i jako komedie. Protože čím děsivější, tím zároveň směšnější jsou. Jdete do kina, nějaká scéna vás zasune do sedačky strachem a nakonec se smějete sami sobě, že se bojíte u filmu. To je ta zábava. Stejně tak na koncertech vybudím očekávání, že se něco stane, ale nakonec se stane něco úplně jiného.
Poslední desku jste natočil před dvěma lety. Pracujete na další?
Jsme dokonce ve dvou třetinách. Nikdy jsem nedělal coververze. Mých šestadvacet studiových alb bylo autorských. Teď jsem si konečně řekl, předělávky udělali všichni, mohl bych i já. Ale rozhodl jsem se na to jít netradičně. Časově se držím jen období od roku 1970 do roku 1973. A nepředělávám žádný pop, jenom tvrdý rock. Protože tak to mám rád.
