Hlášek o tom, že Rolling Stones nějakým způsobem dokážou přelstít čas a že jen dva organismy přežijí jadernou katastrofu, totiž štěnice a Keith Richards, koluje mezi hudebními fandy nespočet, ale stejně se člověk po poslechu dvanáctipísňové nálože Hackney Diamonds (jedenáct nových skladeb plus předělávka stařičké Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse, v čemž lze spatřovat jasnou symboliku) zdráhá věřit svým uším. Tohle že složili a nahráli osmdesátiletý Mick Jagger, devětasedmdesátiletý Keith Richards a „benjamínek“ šestasedmdesátiletý Ronnie Wood?
Po několika dychtivých vstřebáních je jasno – tohle je album, v které možná už ani nejvěrnější milovníci kapely nedoufali.
