Vzrušující mozaiku, zahrnující lidové balady, folk i rock, nabízí deska nazvaná Vlasta Redl a skupina, která se jmenuje Každý den jinak. Na rozdíl od předchozího Redlova alba O kolo zpět, které bylo komornější a čistě osobní, jde nyní o kolektivní dílo, navazující ve své pestorsti na památnou éru zlínského AG Fleku - kapely, se kterou tento valašský muzikant, po mamince Slovák, pronikl počátkem osmdesátých let mezi muzikantskou a písničkářskou špičku.
Polovinu nové desky ovládli jiní autoři, včetně členů Redlovy skupiny, a nevedou si špatně. Například milostná písnička Na stohu, kterou napsal kytarista Michael Vašíček s klávesistou Karlem Macálkou, přesvědčivě "zhmotňuje" nasládle malátnou, omamnou letní atmosféru. Macálka přispěl také vydařeným romantickým opusem Z veliké dálky, kolektivní pop-song Ze smolné knížky pak zdobí pěkné piano, nenechavý rytmus a v závěru čistotou zářící sbory. V těch je kapela výtečná, zvláště když spustí pseudovalašské halekačky Ej dudy moje a Bože můj, které napsal Pražák Luboš Nohavica. Hudba se houpe, uvolněně klesá či stoupá až do bujarých, takřka folklorních výšek, zčeřených flétnami hostujícího Davida Burdy z Hradišťanu. Nejvíce se povedla skladba Ej dudy moje, kterou skupina zpočátku zpívá a capella, a pak se rozehraje dunivě lahodný rock. Muzikantský cit a vkus Redlovy skupiny nečiní žádný rozdíl mezi lidovkami či rockůvkami, oba světy se zcela přirozeně prolínají.
Pak není žádný problém zkusit opačný postup: natočit opravdovou národní píseň. Redl si vybral dvě slovenské balady, V hornom dolnom konci a Bol raz jeden kráľ uhorský, známé v podání Zuzany Homolové. První píseň, zčeřená mandolínou, graduje ve vzpínajícím se souzvuku všech nástrojů. Odpovídá to ději: rychtářův syn umírá láskou. Skladba Bol raz jeden kráľ uhorský je naopak o narození (králova levobočka). Začíná vyprávěním, prochází aranžérskými změnami a končí "uherským" bigbeatem.
Také šest Redlových skladeb se drží hudební měňavosti: v rozpětí od komorní, blankytně posmutnělé písně Láska je k ptákovině A kdyby ne? (opilecky filozofující monolog přechází v rozhrkaný hospodský dixieland) či folkbeatovému obrázku Co když, vymalovanému sytými barvami kytar a kláves (třeba ho uslyší i rozhlasoví dramaturgové). Redlovo nadžánrové muzikantství září v instrumentálce Dobytí postupimské zoo Rudou armádou. Chytlavě keltský melodický motiv se opakuje, stoupá vzhůru jakoby po šroubovici, graduje a úměrně tomu na sebe nabaluje další nástroje včetně mandolíny, flétniček Evy Křížové a bigbeatové elektriky. Tato skladba pomyslně překlenula prostor od Bretaně po Ural a patří k vrcholům alba.
Texty jsou tradičně úsporné, romantické, zamyšlené i vtipné. Zvláště oba příspěvky Nohavicovy, který není příbuzným těšínského kolegy, odkrývají takřka pohádkovou hravost: "Ej dudy moje, míšky vy dvoje, já vás pomačkám, čertisko zazpívá," začíná text písně Ej dudy moje. Slova plynou stejně jako celá deska v ohromné shodě s hudbou, snad žádný tón nezní zbytečně.
To je kapela! To je muzika!, chce se zvolat po valašsku. Nezbývá, než toto album vřele doporučit.
VLADIMÍR VLASÁK
Vlasta Redl a skupina, která se jmenuje Každý den jinak. CD, 47 minut, vydala firma BMG.
Polovinu nové desky ovládli jiní autoři, včetně členů Redlovy skupiny, a nevedou si špatně. Například milostná písnička Na stohu, kterou napsal kytarista Michael Vašíček s klávesistou Karlem Macálkou, přesvědčivě "zhmotňuje" nasládle malátnou, omamnou letní atmosféru. Macálka přispěl také vydařeným romantickým opusem Z veliké dálky, kolektivní pop-song Ze smolné knížky pak zdobí pěkné piano, nenechavý rytmus a v závěru čistotou zářící sbory. V těch je kapela výtečná, zvláště když spustí pseudovalašské halekačky Ej dudy moje a Bože můj, které napsal Pražák Luboš Nohavica. Hudba se houpe, uvolněně klesá či stoupá až do bujarých, takřka folklorních výšek, zčeřených flétnami hostujícího Davida Burdy z Hradišťanu. Nejvíce se povedla skladba Ej dudy moje, kterou skupina zpočátku zpívá a capella, a pak se rozehraje dunivě lahodný rock. Muzikantský cit a vkus Redlovy skupiny nečiní žádný rozdíl mezi lidovkami či rockůvkami, oba světy se zcela přirozeně prolínají.
Pak není žádný problém zkusit opačný postup: natočit opravdovou národní píseň. Redl si vybral dvě slovenské balady, V hornom dolnom konci a Bol raz jeden kráľ uhorský, známé v podání Zuzany Homolové. První píseň, zčeřená mandolínou, graduje ve vzpínajícím se souzvuku všech nástrojů. Odpovídá to ději: rychtářův syn umírá láskou. Skladba Bol raz jeden kráľ uhorský je naopak o narození (králova levobočka). Začíná vyprávěním, prochází aranžérskými změnami a končí "uherským" bigbeatem.
Také šest Redlových skladeb se drží hudební měňavosti: v rozpětí od komorní, blankytně posmutnělé písně Láska je k ptákovině A kdyby ne? (opilecky filozofující monolog přechází v rozhrkaný hospodský dixieland) či folkbeatovému obrázku Co když, vymalovanému sytými barvami kytar a kláves (třeba ho uslyší i rozhlasoví dramaturgové). Redlovo nadžánrové muzikantství září v instrumentálce Dobytí postupimské zoo Rudou armádou. Chytlavě keltský melodický motiv se opakuje, stoupá vzhůru jakoby po šroubovici, graduje a úměrně tomu na sebe nabaluje další nástroje včetně mandolíny, flétniček Evy Křížové a bigbeatové elektriky. Tato skladba pomyslně překlenula prostor od Bretaně po Ural a patří k vrcholům alba.
Texty jsou tradičně úsporné, romantické, zamyšlené i vtipné. Zvláště oba příspěvky Nohavicovy, který není příbuzným těšínského kolegy, odkrývají takřka pohádkovou hravost: "Ej dudy moje, míšky vy dvoje, já vás pomačkám, čertisko zazpívá," začíná text písně Ej dudy moje. Slova plynou stejně jako celá deska v ohromné shodě s hudbou, snad žádný tón nezní zbytečně.
To je kapela! To je muzika!, chce se zvolat po valašsku. Nezbývá, než toto album vřele doporučit.
VLADIMÍR VLASÁK
Vlasta Redl a skupina, která se jmenuje Každý den jinak. CD, 47 minut, vydala firma BMG.
