RECENZE: Segrado dal na pozdním debutu i vzletným slovům lidovost

Zpěvák František Segrado pokořil v šedesáti tuzemskou hitparádu deskou, které vtiskl svůj rukopis Michal Horáček. Album, jež dostalo všeříkající název Segrado, je dalším z pozoruhodných tuzemských titulů, které tvoří letošní silný hudební podzim.

Lépe než recenze o něm vypovídá, že se týden po vydání stalo bez velkého humbuku a přirozenou cestou nejprodávanější nahrávkou v zemi.

Padesát let jsem se učil zpívat

Rozhovor s Františkem Segradem

A to proto, že je to jednoduše dobrá deska, na které se potkává poctivé písničkářství waitsovského modelu, hudební řemeslo zúčastněných muzikantů a silné, básnické texty Michala Horáčka, kterým po čase nechybí srozumitelnost.

A co je nejdůležitější, vyzrálý zpěvák, který je svým hlasem a nenucenou interpretací schopen dodat jim i přes typickou vzletnost potřebnou „lidovost“.

Folkově bez folku

Není se co divit. František Segrado kromě účasti na Horáčkových projektech proslul nejen kvůli své náklonnosti ke slivovici právě ve folklorním prostředí.

S kapelou Veselá bída se věnoval předělávkám moravských lidovek a do světa horáčkovského šansonu a na svůj sólový debut si z něj přinesl nenucenost a uvěřitelnost. Na albu k němu přitom příměji odkazuje pouze písní Něco hezkého, která přece jen voní špeluňkou.

O tom, kde se hudební světy Segrada a Horáčka skutečně protínají, však mnohem lépe vypovídá otvírací skladba desky S pomocí boží, která je předělávkou Shiver Me Timbers od Toma Waitse. Sebevědomý krok – pustit se do Waitse – v sobě totiž má nebývalou přirozenost.

Segrado

85 %

autor: František Segrado

CD, 399 Kč

Jak dokazuje hned následující Praha od Jaroslava Svobody, těch několik coververzí, které na desce jsou, tu navíc nijak zvlášť nezastiňuje původní písničky. Refrén „Nahoře rajtuje pravda, nás dole snad ochrání Bůh“ s odkazem k Pražskému hradu má navíc celkem aktuální podtext.

Za pozornost stojí i to, jak vyznění desky od úvodu skvěle podporují kytary Josefa Štěpánka. V písni Když tudy vezli Gagarina, pod kterou je podepsán Petr Hapka, jimi dokázal bez rukopisné ztráty nahradit i typický hapkovský klavír.

Ze zcela odlišných prostředí tak vzešla vyzrálá nahrávka, která má silnou vnitřní chemii a na niž se všem zúčastněným vyplatilo počkat.