Na albu se vzácně sešlo několik faktorů, které vzájemně výborně zapadly. V první řadě je to evidentní dobré rozpoložení zpěváka (který také hraje jak na svoje typické hammondky, tak na kytaru), který se zdá po dlouhých letech závislostí všeho druhu a z toho vyplývajících zdravotních potížích skutečně v tom nejlepším slova smyslu relaxovaný.
Tou druhou velkou výhrou Allmanova comebackového alba - ale to je v posledních letech už nošením dříví do lesa - byla volba producenta, kterým je T Bone Burnett. Tedy muž, který jako málokdo rozumí tzv. staré muzice a který ji dokáže nahrát v současné době tak, aby zněla stylově, ale aby to přitom nebylo směšné nebo kýčovité.
Burnett taky dokáže shromáždit výtečné muzikanty. Na celé desce Low Country Blues (tedy nikoli jen jako "special guest" pro ozdobu, nýbrž jako právoplatný člen kapely) hraje kupříkladu na piano Dr. John - byť pod svým občanským jménem Mac Rebennack. Mezi kytaristy se skví nejen jméno producenta, ale také Doylea Bramhalla II. Takže vybraná společnost.
I když v některých písničkách hrají až čtyři kytaristé, s výjimkou několika soulověji laděných skldeb s dechovou sekcí jsou aranžmá na první pohled vlastně velmi skromná, jednoduchá a syrová, žádné závody v sólování ani v přehrání jednoho druhým. I tohle je typický burnettovská marka.
Stačí si pořádně poslechnout třeba úvodní Floating Bridge Sleepy Johna Estese, muddywatersovku I Can´t Be Satisfied nebo závěrečnou Rolling Stone - zdá se, že jde o přímočarý jam na "první dobrou". Ve skutečnosti je ale za oním prvním dojmem vlastně docela sofistikované aranžmá, ve kterém má každý prvek svoje pevné místo a celá záležitost má svůj řád.
S takovou oporou se Greggu Allmanovi dobře vracelo na výsluní. A že je to návrat se vším všudy, o tom hovoří nejen vynikající prodejnost tohoto alba, ale také zájem o Allmanova vystoupení. Nejmenovaný český pořadatel o Allmanův koncert v rámci jeho nadcházejícího evropského turné usiloval, ale byl západními sousedy poměrně drsně přeplacen. Škoda.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
