Robert Plant

Robert Plant | foto: Decca

RECENZE: Robert Plant natočil své nejlepší sólové album

  • 5
Překonat nahrávku s Alison Kraussovou Raising Sand, za kterou si Robert Plant vysloužil hned pět cen Grammy, se zdálo být neřešitelným rébusem. Nemusí s tím souhlasit každý, ale z jistého úhlu pohledu se to novinkou Band Of Joy někdejšímu Zeppelinovi podařilo.

Robert Plant: Band Of JoyZatímco po rozchodu LedZep se Robert Plant v 80. letech spíš "plácal" a v následující dekádě přitopil pod kotlem očekávání opětovného spojení nebem (či peklem?) posvěcené party prostřednictvím spojení s Jimmym Pagem, to opravdu zajímavé se v jeho sólové kariéře začalo dít až po roce 2000.

Nejprve s kapelou Strange Sensation objevil mimo jiné kořeny západoafrického blues, které narouboval na rock (a zejména na albu Mighty ReArranger z roku 2005 jasně dokázal, že zdaleka neřekl poslední slovo), pak se překvapivě spojil s Alison Kraussovou - a výsledek pod producentskou taktovkou geniálního T Bone Burnetta je dostatečně znám.

S takovou chutí pracovat na nových věcech není divu, že Plant odmítl Pageovy nabídky vytáhnout na delší čas z hangáru starou, jakkoli možná stále letuschopnou vzducholoď. To, že aktuální projekt pojmenoval po své předzeppelinovské kapele, ve které hrával s bubeníkem Johnem Bonhamem, lze brát i jako přátelské "kiš-kiš" těmto snahám.

Album Band Of Joy ukazuje Planta zase z jiného úhlu než z doposud známých. Bez ohledu na to, že některé části alba (např. The Only Sound That Matters) by se klidně mohly objevit na albu s Kraussovou, a některé dokonce ještě dříve - třeba Central Two-O-Nine jako by vypadla ze zeppelinovské "trojky".

Robert Plant

Formálně těží Band Of Joy především z country a jejích derivátů, celé album je ale "rozostřeno", tu víc, tu méně, v psychedelickém oparu. A to je pro jeho vyznění naprosto zásadní, protože mimořádně silná atmosféra, která je v něm zakleta, je nesena právě dokonalou souhrou dokonale upředených sítí často vyvazbených strun a vynikajícího zpěvu. To vše navíc v dobře vybraném repertoáru.

Už to, jak album začíná, verzí písničky Los Lobos Angel Dance, která přináší magickou atmosféru, evokující vize indiánských rituálních tanců, naznačuje, v jaké atmosféře se deska ponese. A jakkoli je následující House Of Cards folkrockového "tajného svatého" Richarda Thompsona vlastně vláčná folkárna, má v sobě neodolatelné psychedelično, typické pro celou desku.

Album má několik zásadních pilířů, mezi které patří dvě písničky z repertoáru kapely Low - Silver Rider a Mokey. Plant spolu s koproducentem alba a kytaristou Buddym Millerem vytáhli z písní jejich téměř halucinogenní podstatu a posvětili ji světa znalou interpretací. Totéž platí pro Harm´s Swift Way amerického písničkáře Townese Van Zandta, stejně jako pro starý spirituál Satan Your Kingdom Must Come Down.

Robert Plant při ceremoniálu k odhalení hvězdy na chodníku slávy v Memphisu

Robert Plant se na albu jako zpěvák představuje převážně v té poloze, kterou tolik překvapil na albu Raising Sand, tedy oproštěn veškerého "plantovství" ve smyslu rockového ječáku, kterým proslul v 70. letech, ale s nepřeslechnutelným "charakterem". Vyloženou kuriozitkou je jeho zpívání v countryovce Falling In Love Again - v této snad "nejantiplantovštější" nahrávce svého života připomíná ze všeho nejvíc Roye Orbisona...

Už bylo řečeno, že poslední tři Plantova alba, Mighty ReArranger, Raising Sand a Band Of Joy, jsou špičková. Lze říct, že mají vyrovnanou úroveň. V takové situaci už záleží jen na osobním vkusu každého posluchače, které bude ze stylového hlediska upřednostňovat, neboť každé je skutečně o dost jiné než ostatní. Budiž řečeno, že autorovi recenze (v tuto chvíli) nejvíce konvenuje to poslední.

Robert Plant: Band Of Joy
Universal
Hodnocení iDNES.cz: 90 %