RECENZE Jarmila Novotná byla hvězdou, ale Kosatíkova kniha se drží při zemi

Pavel Kosatík je autorem knih především o historii a politice. Nyní možné překvapivě napsal monografii pěvkyně Jarmily Novotné. Podle vlastních slov ho česká operní hvězda začala zajímat po návštěvách jejího sídla v Litni u Berouna.

Baronka v opeře

Do života Novotné (1907–1994) zasahovaly dějiny i politika velmi výrazně, takže to jistě může být téma i pro autora monografií Jana Masaryka, Olgy Havlové nebo knihy České snění. Publikaci nazvanou Baronka v opeře, kterou vydal Zámek Liteň, z. s., si nejen operní fanoušek přečte se zájmem.

Ocenit nutno pečlivost přípravy a to, že se Kosatík soustředil na společenské pozadí kariéry Novotné, která od dvacátých let slavila triumfy v Evropě a poté dobyla i newyorskou Metropolitní operu. Všechny souvislosti popisuje čtivě, ať už to je Berlín dvacátých let s jeho uměleckým kvasem, nástup nacismu i komunismu.

Rozporuplná diva

Kosatík se mohl opřít o rodinnou korespondenci nebo o deníky manžela Novotné Jiřího Daubka. Na rozdíl od některých autorů operních biografií se nevznáší na emocionální obdivné vlně se svým idolem. Hlavním přínosem jeho knihy je snaha zůstat věcně při zemi a nad povahou a pohnutkami Novotné přemýšlet.

Baronka v opeře

80 %

Pavel Kosatík

Nejde ani po pikantnostech – jakkoli se Novotné kořily zástupy mužů včetně prezidenta Masaryka nebo dirigenta Toscaniniho. Novotná nezůstává abstraktní bytostí, ale před čtenářem vyvstává jako rozporuplný, a tím zajímavější člověk. Především jako žena, která se z prostých poměrů dostala na výsluní díky přirozenému šarmu a talentu, ale i pracovitostí a vnímavostí k různým podnětům.

Jenže také diva, která si zvykla být neustále středem pozornosti, která se spontánně ztotožnila se svým zidealizovaným mediálním obrazem a nedokázala si vybudovat hlubší vztah s vlastními dětmi.

V závěru se Kosatík snaží nastolit otázku, proč vlastně emigrantka Novotná v 80. letech (na rozdíl třeba od neoblomného Rudolfa Firkušného) v Československu začala přijímat pocty z rukou představitelů stejného režimu, jenž ji po roce 1948 vyštval z domova.

Autor přiznává, že okolnosti jejích kontaktů s normalizačními politiky zůstávají nejasné. Odpověď je nejspíš nutno hledat v psychice staré nostalgické dámy, která vždy žila pro své umění a zoufale toužila spočinout po smrti v rodné zemi.