Jan Vyčítal (4. června 2002)

Jan Vyčítal (4. června 2002) | foto: Profimedia.cz

PORTRÉT: Jan Vyčítal už zdraví šéfa, v nějž věřil. Umřít chtěl s úsměvem

  • 11
Zpěvák, textař, autor kreslených vtipů a „greenhorn“ Jan Vyčítal, který zemřel 1. března ve věku 77 let, měl v životě jasno. Miloval trampskou romantiku a nade vše si cenil osobní svobody.

Bůh mi seslal krásný ráno. Tak se jmenuje album kapely Greenhorns z roku 2009. Poslední řadové, na kterém zní zpěv Jana Vyčítala. Velmi typický zpěv, nezaměnitelný: těch řečových vad, špatné výslovnosti, ráčkování... Ale v tom byl právě věčný tramp, milovník Divokého západu a všeho, co souvisí s americkou kulturou, v kontextu zdejší country jedinečný a nezaměnitelný.

Noční můra všech logopedů, ale z toho si Vyčítal pranic nedělal. Country zbožňoval, našel se v ní, dýchal a žil jí. Písničky svých amerických idolů dokázal skvěle přetextovat do českých reálií, aniž ztratily původního ducha. Rovnou, tady rovnou, Blízko Little Big Hornu, Blues Folsomské věznice či Když náš táta hrál si u táboráku s chutí zazpívají i ti, kterým jinak tahle muzika nic moc neříká. I díky Vyčítalově smyslu pro chytlavý a nosný slogan je v sobě máme zakódované.

Jsou nám prostě něčím blízké, podobně jako Vyčítalovy kreslené vtipy s pytlákem Říhou a dalšími figurkami. V jeho zubatých a okatých postavách s protáhlými nosy je zas něco z jeho rázného přístupu k světu. Stejně neučesaně a přirozeně, jak Jan Vyčítal zpíval, i kreslil. Prostě tak, jak to cítil.

Nenechával se ničím a nikým omezovat ani v tvorbě, ani v osobním životě. Jak prohlásil v jednom rozhovoru, důvod, proč se nikdy neoženil a nezaložil rodinu, byl ten, aby se mohl kdykoliv sbalit, když ho někdo pozve na potlach nebo na čundr, a nemusel se dovolovat manželky.

Jsem dobrodruh, žádnej rodinnej typ, tvrdil o sobě. Žil si po svém, a jak říkal, jeho děti jsou obrázky a písničky, které posílal do světa. Bůh mu sesílal krásné ráno takřka pravidelně. Míval svůj rituál. Každý den, pokud nemusel řídit, začínal odměrkou něčeho ostřejšího.

A mimochodem, slogan o krásném ránu od pánaboha pro Jana Vyčítala nebyl jen prázdnou frází. „Já vím na sto procent, že je nad náma šéf, a když toho šéfa o něco poprosím, tak mi vyhoví. Ale to neznamená, že věřím v posmrtnej život, věřím prostě v šéfa,“ znělo jeho životní motto.

Tady zřejmě přece jen, byť asi opožděně, zapůsobila výchova. Vyrůstal v rodině ortodoxních katolíků. Společně s bratrem musel na výslovný otcův příkaz chodit pravidelně do kostela, a to i v dospělém věku. To už se však zhusta bouřil a místo do chrámu mířil s bráchou na pivo.

„Jednoho dne nás táta sledoval, a když jsme se vrátili z hospody, řekl, že už nás doma nechce. Ani nás nepustil přes práh, jenom nám podal dva bágly se sbalenými věcmi,“ vzpomínal v jednom rozhovoru. Mimochodem, hned navrchu sbalených zavazadel ležel katechismus.

Hudba Jana Vyčítala okouzlila velmi záhy. Nejprve se mu líbily boogiewoogie, které uměl na klavír jeho starší bratr, hudba Glenna Millera, Jaroslava Ježka a podobné rytmy. Pak propadl trampské romantice, společně s kamarády založil Osadu hejkalů a z ní vykrystalizovala muzikantská parta jménem Greenhorns. Hrála americké country skladby, které odposlouchávala z desek, jež Vyčítalovi posílal jeho bratranec-emigrant z Austrálie.

Jan Vyčítal 7. března na ČT art

20:20 Televizní písničky a songy Jana Vyčítala

21:10 Uprostřed běhu: Honza Vyčítal. Dokument

21:45 Řidič tvrdý chleba má Recitál skupiny Greenhorns

22:20 Dnes vám zpívá skupina Greenhorns                

Jak už bylo řečeno, Jan Vyčítal byl velký milovník Ameriky. V roce 1990 představil písničku To tenkrát v čtyřicátom pátom, v níž vylíčil osvobození Plzně americkou armádou. Byl z toho jeden z jeho největších hitů. Méně šťastným pokusem bylo v roce 2007 jeho opěvování amerického radaru v Brdech ve skladbě Dobrý den, prapore hvězd a pruhů, který iniciovala tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová, jež s ním zmíněnou píseň i nazpívala.

Smrti se Vyčítal podle svých slov nebál. Měl za to, že by si každý člověk měl zařídit život tak, že až přijde ta chvíle, bude se moc usmát. „Jsem přesvědčenej, že až si přijde pro mě, tak já se usměju,“ tvrdil. Nebyl a není důvod nevěřit, že se tak opravdu stalo.