Čtyřiatřicetiletý James Murphy se postupně vyhraňoval. Když si s anglickým kolegou Timem Goldsworthym uvědomili, že coby producenti dýdžeje Davida Holmese dělají většinu práce za hvězdu, odešli založit vlastní vydavatelství.
DFA nasálo inspiraci z postpunku osmdesátých let, ale k divoce eruptivnímu vyjádření přidalo taneční prvek.
Poté, co vyprodukovali úspěšné album například kapele The Rapture, přišla dvojice s vlastními písničkami.
LCD Soundsystem si lze užít nejméně ve třech rovinách. První je přístupná i tomu, kdo se o hudbu zvlášť nezajímá. Písně upoutávají nevšedním zvukem, který lze přesto přijmout jako jazyk současného hitu. S nadhledem čerpá energii z obou hemisfér dnešního popu: světa tanečních beatů a rockových kytar.
Elektroniku a starý big beat snoubili třeba už Radiohead na albu Kid A, LCD umějí být oproti nim odvážně struční. Hit Daft Punk Is Playing In My House staví na strojových beatech a funkově živé baskytaře, jinde stačí mix šamanistické bubnové extáze se sirénou (Too Much Love).
Druhá vrstva útočí na paměť. Mozek projektu Murphy je muzikální ažaž, ale nebojí se přiznat, že už toho hodně slyšel. Chvíli připomíná mladého Davida Byrnea, vášnivě používá vyčpělé bublavé efekty z osmdesátých let, v baladě zní jako Lennon v éře alba Revolver. Když kombinuje studené beaty a klavírní akordy, připomíná, že Moby to dělal nudněji.
Třetí a nejjemnější vrstvou jsou texty, mohutně ironický útok na klišé hudební scény.
K albu je zdarma přidán disk dosavadních snímků, můžeme tedy slyšet Losing My Edge (Už nejsem in), jež Murphyho proslavila: "Už začínám být mimo – ale já byl na prvním koncertě Can v devětašedesátým v Kolíně nad Rýnem! Já tam byl, když měli v New Yorku první zkoušku Suicide!" Napíše u nás někdo song pro generaci Richarda Krajča, v němž se představí jako partyzán z éry Plastiků? LCD však podrývají hlavně dnešní zatuhlost a snobství na "nezávislé" scéně.
Posluchači se hudebníkům svěřují s rozpaky a pocity přistižení: když je rytmus rozpumpuje ke společnému skákání, kapela k tomu sarkasticky zpívá "Vyskoč a zamávej rukama".
Murphy reaguje téměř blaženě: "Vždycky jsem si přál, aby si lidi při mé muzice uvědomili sami sebe. Aby se začali z čehosi podezírat."
Vytvořil mimořádnou hudbu pro ty, kteří si přiznávají potíže dnešního popu, ale nechtějí se odsoudit jen k poslouchání retra.
