Sinéad O’Connor - Sinéad O’Connor (2005)

Sinéad O’Connor - Sinéad O’Connor (2005) | foto: Profimedia.cz

O’Connorová se klaní reggae

  • 1
Irka Sinéad O’Connorová patří mezi nejoriginálnější osobnosti populární hudby devadesátých let, i když její statut hvězdy vyplývá více ze skandálů a politických postojů než z hudby.

V roce 1990 měla svůj jediný obrovský hit Nothing Compares 2 U a zbytek desetiletí prožila v podivných pohybech od stylu ke stylu, od vlastních písní k reinterpretaci irského folkloru.

Před třemi roky ohlásila odchod ze showbyznysu, ale na začátku roku 2005 se znovu vynořila s tím, že od této chvíle bude zpívat pouze duchovní hudbu. Těsně před Vánocemi vydané album Throw Down Your Arms toto sdělení dokonale naplňuje.

Obsahuje dvanáct klasických skladeb jamajského reggae z první poloviny sedmdesátých let, interpretovaných s pietou hodnou spíše umělce z oblasti vážné hudby než rockového muzikanta, který se obvykle nebojí do cizích skladeb vsunout co nejvíc vlastního já. U Sinéad to překvapuje, protože její adaptace muzikálových melodií nebo irských lidových písní byly často víc než liberální.

Jednotícím prvkem všech písní, z nichž většina je přejata z repertoáru Winstona Rodneyho, známého pod jménem Burning Spear, a z raného období Boba Marleyho, je jamajská rastafariánská víra – spojení křesťanství, primitivních afrických kultů a myšlenek panafrického hnutí.

Je to třaskavá směs, v níž se láska a zbožnost mísí s globální politikou v podobě, která se pozitivisticky myslícímu Evropanovi může zdát bez vědomí hlubších souvislostí přinejmenším zmatená.

Sinéad tyto písně chudých obyvatel kingstonských ghett zpívá s úctou a hlubokým odevzdáním, i když jí chybí mystické vytržení, které známe z původních nahrávek klasiků reggae.

Místy je to spíš folková zpěvačka, která si vzala za doprovod partu brilantních jamajských muzikantů.

Snaží se zachovat hloubku citu a zbožné odevzdání, kterou původní písně obsahovaly, proniknout skrze vlastní emoce do duchovní podstaty a předat vnitřní pochopení toho, co je naší moderní, často povrchní civilizaci na vnějších rysech rastafariánství nepochopitelné, ať už je to symbol víry v podobě umně spletených dlouhých vlasů, známých jako dready nebo uctívání etiopského císaře jako ztělesnění boha na zemi.

Zatímco Burning Spear a Bob Marley byli opravdovými proroky, holohlavá Irka jen opakuje jejich vize. Ale dělá to s nadšením, které jí sice její ztracený superhvězdný status nevrátí, ale hluboce zaujme ty, kdo jsou ochotni jí naslouchat.