RECENZE: Noel Gallagher se v letním odpoledni zahleděl do slunce

Prakticky vždy, když Noel Gallagher na veřejnosti otevře ústa za jiným účelem než ke zpívání, je veselo. Ale když místo urážení prakticky všech v hudební branži vezme kytaru a začne skládat, jdou mediálně vděčné slovní přestřelky stranou.

Je celkem jedno, nakolik vážně Noel své invektivy myslí a nakolik je to póza či hra, ale nemělo by se zapomínat na to, že je to hlavně zručný skladatel, který dokáže napsat přirozeně plynoucí a chytlavou písničku.

A i když je Noel podle všeho přesdvědčený o své výjimečnosti a originalitě, poslech alba Council Skies, které vydal pod hlavičkou Noel Gallagher’s High Flying Birds, ho usvědčuje, že pilně nasával nejen u Beatles (což bylo ostatně zjevné už v dobách Oasis, ale také u ranných Pink Floyd a vůbec hippiesovsky prosluněného psychedelického rocku.

Pro Council Skies je klíčová atmosféra lenivého letního odpoledne, kdy mžouráte do slunce tak dlouho, až se vám před očima začnou rozostřovat pevné kontury, tvary se rozpíjejí a kupí do náhodných obrazců. Čas nehraje roli, hudba si určuje vlasní rytmus vnímání.

Kdesi v dálce znějí smyčce, dechy, doprovodní vokály, ale prim hraje nevtíravá melodie a Gallagherův zpěv. Noel neprotahuje tak frackovitě koncovky jako jeho „milovaný“ bratr Liam, zní civilněji, ale občas je znát, že jeho doménou je především kytara.

Council Skies

70 %

Noel Gallagher’s High Fyling Birds

Do tří skladeb si Noel Gallagher přizval svého hrdinu, kytaristu Johnnyho Marra, díky působení v kapele The Smiths jednu z nejuctívanějších osobností britské nejen nezávislé scény. Jeho účelná, barevná a nápaditá hra je ke slyšení hned v druhé Pretty Boy, z níž se po pečlivějším ohledání vyloupne jeden z vrcholů alba.

Ne přímo hit, nic takového Council Skies neobsahuje, to je dobré zdůraznit. Jeho síla tkví v náladě, v dramaturgii a celkové soudržnosti. V tom je Noel Gallagher chvályhodně stará škola a natáčí opravdu alba, nikoliv halabala na hromadu sesypané shluky písniček.

Dokud se vesmír nepohne směrem, který by vedl k usmíření Noela a Liama Gallagherových natolik, aby spolu dokázali nejen koexistovat v jedné místnosti, ale především znovu tvořit a nahrávat pod hlavičkou Oasis, nedá se asi ani od jednoho předpokládat, že by přišel s dílem, které by nějak zásadně zvířilo prach na hudební scéně. A je otázka, zda by to společně opravdu dokázali. Nejlepší bude, když oba dva budou tvořit bez velkých očekávání, vyloženě sobě a fanouškům pro potěchu ducha i ucha. Alespoň Noelu Gallagherovi a jeho vysoko letícímu ptactvu se to daří.