Honza: Každá nastupující generace je v očích té předchozí zkažená. Člověk mladší než třicet let slyší aspoň jednou týdně, že je grázl nebo fracek. Matěj: Věci, které se dějí teď, budou mít zásadní vliv na to, co se stane příště.
Tušíte, co bude hrát důležitou roli v budoucnosti?
Honza: Jsme apolitičtí, ovšem přijde nám divné, že o budoucnosti rozhoduje ministr Grégr, který ve svém oboru patří do starého železa. Nevíme, co se stane s utlačovanou přírodou. Lidi jako on to určitě nevyřeší.
Příroda vás inspiruje?
Honza: Ve všem. I když nahráváme muziku, jsme rádi na venkově. Také skládání muziky probíhá mimo Prahu, někde v klidu.
Jezdíte ještě na skateboardových prknech?
Honza: Občas ještě ano. Ale dřív jsme na nich jezdili tak dlouho, až nás bolely nohy. Na nové desce je o tom už jen jedna píseň, Ryba shnilá. Nechceme se opakovat. Od deseti let jsme vyrůstali na ulici, ve "skejťáckých" partách, žili jsme pro sebe, ale nevyhraňovali jsme se jako punkáči nebo skinheadi. V patnácti jsme zapadli s muzikou do klubů a už jsme nevylezli. Matěj: Kamarádi už mají rodiny, přichází další generace.
Ulice vám nahradila rodinu?
Honza: V žádném případě. Měli jsme štěstí na rodiče, kteří nás nechali plavat, a přitom stáli nablízku. Říkali - Máš svoji hlavu, tak si běž...
O "skejtu" je na desce jen jeden kus, kam jste se tedy chtěli textově posunout?
Honza: Chtěli jsme, aby texty měly hlavu a patu. Na předchozí desce Cundalla jsme jen vychrlili všechno, co v nás bylo. Teď jsme se pokoušeli o nadsázku a do muziky se snažili dostat víc nálad a zvuků. A taky musím přiznat, že padesát procent naší energie spolkne zpěv, protože s bráchou nejsme žádní velcí zpěváci. Sháněli jsme do kapely vokalistu, zatím neúspěšně. Proto na desce ve třech písních hostuje operní zpěvačka Hanka Bydžovská. Je tak krásná, že když přišla do studia, nikdo ani nemluvil. Matěj: Jde nám o pobavení a lehkost, aby slova dobře zněla a vytvářela nezvyklé obrazy. Nad naší muzikou se nikdo nemusí bůhvíjak hluboce zamýšlet.
Ale nějaký názor na svět snad máte. ..
Honza: K němu se člověk dopracovává dlouho. Ještě bychom měli poznat hodně věcí, třeba cestování. Jestli někdo hledá poznání, myslím, že ho najde, když se světu otevře. U nás si člověk sedne v patnácti do hospody a když mu je šedesát, tak ho z ní vyzvednou. Ten člověk má už v patnácti jasný názor na svět.
S Wohnouty to sjíždět po ulici klopený
Spontánní výron energie zachytila skupina Wohnout na předchozí desce Cundalla. Nyní její šéfové, bratři Homolové, uvalili na hudbu pevnější řád a zřekli se sprostých slov. Nové skladby z desky Zlý noty na večeři jsou vnitřně komplikovanější, ale písňová polévka Homolům nevystydla. Navíc se k odpichu, připomínajícímu jízdu na jejich oblíbeném skateboardu, přidala plavná lehkost.
Ulice lákaj, hlavně když jsou klopený, zpívají Homolové v písni Ryba shnilá a muzika s nimi skutečně letí jako vítr. Naopak skladba Šaman je šestiminutová náladová črta, která se jednou přichýlí k hypnotickému vlnivému zklidnění, podruhé se stočí k takřka zvířecímu punkovému ryku. Hříčka Sejko No Pí zve k raketovému tripu a rozkošně zabíhá k jazzujícím mezihrám. Xicht je odlehčený metalový punk o tom, jak mít krásný módní obličej. A lidůvka Čo poudala stara mama zahnala kapelu až někam na moravsko-slovenské pomezí.
Homolové přirozeně kombinují wohnoutovskou břitkost s hravostí a prolétající se hudební proudy tečou velmi příjemným samospádem. Kdo si pustí desku znova, objeví swingující odbočky v písni Zlý noty na večeři, keltské vyhrávky ve výtečné skladbě Uprchlík, fujaru či zvonečky hostujícího Vladimíra Merty nebo stříbřitý doprovodný vokál operní zpěvačky Hanky Bydžovské. U mladých českých kapel jsou texty spíše klopotně zvládanou povinností. Wohnouti problémy se slovy nemají, ohýbají je podle potřeby swingujících či punkujících rytmů. Příkladem je třeba text "Jeden nikdo nikde nikdy nebyl nic, leč někým někdy chtěl moc bejt a o uznání stál", kopírující přesně tep písně Fgjka.
Řetězce slov se někdy promění v nezvyklé obrazy, třeba "Zlý noty na večeři je pole minový". Naopak v písni Zlej prcek jsou Homolové konkrétnější: "Řek mi ty seš zkaženej a celá tvoje generace, grázle." Jsem dobyvatel neobyvatel, zpívají Homolové v písni Uprchlík. Podobně se chovají k hudebním stylům. Dobyjí je, ale neusídlí se v nich natrvalo. Pobaveně těkají po hudební mapě jako muzikantští uprchlíci, sjíždějící hladce strmé ulice i složitější křižovatky. A posluchač si to s nimi užívá.
 Wohnout |
