Stejně jako u minulého alba, i nyní jste vybírali peníze od fanoušků. Tehdy jste nahrávali v Pekingu, teď jste zůstali doma. Byl to dobrý nápad jet do Číny?
Vždycky dělám vše s plným nasazením. Když jsme měli desku Made in China, bylo případné točit ji v Číně. Vlastně nás k tomu ten název, který jsme už měli vymyšlený, inspiroval. A přišlo nám to jako dobrý vtip, protože každý jezdí nahrávat do Ameriky, do Německa, do Abbey Road... Tak jsme začali pátrat, jestli v Číně vůbec nějaké studio mají.
Třínohý pes působí trochu starosvětsky. Proč jste ho natáčeli zrovna ve slavném studiu Sono?
Chtěl jsem desku, která bude mít jako hlavní nosič vinyl včetně všech těch drobných starých klišé, jako že poslední písnička na první straně je pomalá a první na druhé zase rychlejší. A není to taková změť jako cédéčko se sedmnácti skladbami a třemi bonusy na konci. Do Sona jsme nikdy nešli ze dvou důvodů. Zaprvé jsme trochu trucovali, že tam lezou všichni a že sound, který máme, je ten pravý. A taky v tu dobu asi byl. Zadruhé je to drahé jak prase. Odjakživa jsme trochu pankáči, tak jsme si to vždycky ošéfovali sami a s třetinovými náklady.
Vyplatila se tedy investice do nákladného tuzemského studia?
Myslím, že to vyšlo skvěle. Sono je prostě boží. A důležitý faktor je producent Milan Cimfe, kterého jsem osobně neznal. Je to extrémně bystrý a rychlý člověk. Když je třeba, je i neřízená střela, ale druhý den ví, kde je co nahrané.
Na desce je řada hostů. Jak jste k nim přišli?
Kamarádím se s Romanem Holým, chtěl jsem po něm, aby nám na tu desku postavil sbor. On totiž krásně zpívá. Nakonec to s Matějem Ruppertem a Terezou Černochovou nahrávali u něj doma ve studiu ve stejný den, kdy já jsem zpíval v Sonu. Večer poslali soubory a krásně se to tam zasunulo.
Mňága a Žďorp – Celý ten zbytek tebe
Líbí se mi, že ty hostovačky nejsou samoúčelné, ale působí spíš jako rozšířená kapela.
Stojím si za tím, že písničky by měly fungovat samy o sobě bez hostů, protože takhle je pak budeme hrát na koncertech. Ale pak jsem viděl Nikolu Muchu a podělal jsem se z ní. Ten hlas! Taková sprostá Dusilová. Tu chci na desce, ta měla zpívat Ne, teď ne!
Takže na koncertech se obejdete bez hostů?
Na pár koncertech z turné s námi bude právě i Nikola. A je to výborné, protože člověk neví, co se kdy stane. Ve vyprodané Flédě naběhla a místo zpěvu asi tři písničky nafukovala obrovské plastové srdce, které si přinesla. Druhý den jsme jeli do Jablonce bez ní a přišla mi SMS – Postavte tam místo mě smeták!
Turné záměrně vynechává Prahu, protože tady chystáte koncert na prosinec ve Foru Karlín. Jak bude vypadat?
Je fakt, že teď budeme v Praze hrát jenom na festivalu Mezi ploty. Ve Foru Karlín chceme 12. prosince oslavit třicet let kapely, pozvat hosty, možná i bývalé členy. A představujeme si, že celý koncert odehraje ta naše rozšířená kapela. Včetně některých starých písniček. Už teď si u večerního čaje stavím playlist, aby to bylo zábavné.
To bude vedle „velké“ Lucerny asi největší koncert Mňágy. Třeba O2 arena vás nikdy nelákala?
Nejsem si jistý, že jsme až tak mainstreamová kapela, abychom si mohli dovolit O2 arenu. To bychom snad museli půl roku vůbec nehrát nebo kolem toho dělat velký humbuk. Je to trochu jiný sport a myslím, že je dobré, aby k tomu kapela postupně dospěla. Hodně dávno jsem viděl Kabáty na jejich prvním větším koncertu a vypadali tam jako vyorané myši. Naučili se to raz dva a my bychom to asi taky zvládli, ale je to zbytečné. Kdysi dávno jsme se rozhodli, že budeme kapelou, co pořád jezdí, a to nám vyhovuje.
Ještě jedna věc k nové desce. Mňága byla vždycky pověstná až depresivními texty, pak přišla optimistická deska Na stanici polární, teď je to tak někde mezi. Opravdu se v textech odráží vaše životní situace?
Když jsem přestal psát smutné písničky, tak to bylo hrozné. Lidi z toho blili, když to trochu přeženu. Plíhal mi na to říkal – Tak jsi jim vzal černýho plyšáka, nedá se nic dělat. Ale Made in China byla zase melancholická. To už jsem se rozváděl. A teď? Člověk trochu dospěje, život vás vyučí. Žiju sám, starám se o děti a pracuju jako drak.
