RECENZE: Kryštof tak nějak moc tančí na spartakiádní diskotéce

Tak nějak málo tančím, zní název jedné starší písničky kapely Kryštof. Na albu Halywůd ostravská parta naopak tančí až příliš, navíc na zvětralou limonádou politém parketu.

Varování hned v úvodu. Frontman kapely Kryštof, v níž svého času dřímal jistý potenciál, který dokázal producent Jan P. Muchow vytáhnout a zvěčnit na jejím vrcholném albu Mikrokosmos, dnes v rozhovorech vykládá toto: „Vůči těmto dvěma muzikantům (Michal David a Dalibor Janda – pozn. red.) se totiž určitá část společnosti vymezuje, přitom tady nesmazatelně zanechali svůj hudební otisk. A myslím si, že kdyby zrovna Michal David v osmdesátých letech působil někde jinde než v České republice, tvořil by stejně a stala by se z něj velká hvězda světového formátu.“

Že to Richard Krajčo myslí vážně, pochopíte, když si pustíte písničky Hned teď (Pojď být světlometem) nebo Vohul basy. Janečkovsko-davidovsky urputně optimistický svazácký pop je zpět. Kryštof kluše ze všech sil vstříc rozjásaným masám, které nepotřebují v hudbě vůbec nic řešit, stačí jim, že je to celé hezky melodické a dusavé.

Deska Halywůd má být čímsi na způsob hudebního antidepresiva, jenže koncentrace rozjásanosti a limonádového optimismu je tak obrovitá, že má opačné účinky. Po poslechu se dostavuje břichabol, deziluze, případně deprese.

Protože svět, v kterém se Kryštof na albu pohybuje, je neživotný, plný zjednodušujících ujištění, že „všechno se v dobré obrátí, zahoď svůj strach, že slunce se nevrátí a že na cestě domů se nikdo neztratí“. Je to děsivé panoptikum voskových figurín, sněm Stepfordských paniček, zrůdných ve své strojové nelidskosti.

Krajčovi v minulosti vyčítali, že jeho zašmodrchané „poetické“ texty pouze vrší rádobyhluboké obraty a postrádají smysl. Je možné, že se nad sebou dotyčný zamyslel, ovšem má-li být výsledkem jeho sebereflexe to, že s vážnou tváří rýmuje sázka/láska a veršem „když jsem byl ještě malý kluk, amor mi svěřil šípy a k nim luk“, odkazuje na film S tebou mě baví svět, prosím si zpět jeho křídla, něhu, perutě a kapky deště.

Oč na albu jde, naznačí úvodní Halywůd. Ric pic bum melodie na první dobrou, disko trysko, rozesmátý Richard Krajčo, v textu křečovitě natahující krátké hlásky na dlouhé, což je opravdu „ná zábítí“, ale kdo by nad tím přemýšlel.

Halywůd

20 %

Kryštof

Odhoďme starosti za hlavu, „bo svět je Halywůd“ a Kryštof v něm touží žít. Nebo už možná žije, protože téhle ostravské partě se povedlo přesně to, co si předsevzala. Stát se velkou kapelou, kterou budou znát všichni v republice. Stalo se, byť za cenu určitých kontroverzních kroků a kompromisů, které není nutné znovu rozebírat. Richard Krajčo už nemá potřebu se rýpat v bolístkách.

Místo toho jásavě sděluje, jak je vše zalité sluncem, podbízí se estrádními srandičkami o fotbalistovi Milanu Barošovi v ostravském dialektu – och, jak vtipné a originální – a oprašuje klávesové rejstříky z dob, kdy se pluky poupat šikovaly k oslavě radostného dneška a ještě radostnějšího zítřka. Nebo že by to celé byl umně zašifrovaný vtip, jehož pointou je tato a případné další negativní recenze? Těžko říct, zda kapela k Halywůdu přistupovala až takto sofistikovaně a intertextuálně, každopádně ani v takovém případě to neospravedlňuje jeho mělkost a prázdnotu.