Vzpomínáte si ještě na svůj první pražský koncert?
Bylo to roku 1973 na Pražském jaru. Hrál jsem tehdy Rachmaninova s orchestrem FOK. O rok později jsem byl pozván opět a hrál jsem Chopina s Českou filharmonií. A pak jsem se vracel ještě mockrát. Také do Polska stále jezdím.
Jak se vám jeví Praha po všech těch letech?
Ohromně se proměnila k lepšímu, vůbec jsem si něco takového nedokázal představit. Nicméně: všechna města jsou si čím dál podobnější, i u vás vidím McDonalda a Benetton...
Jak vypadá jeden obvyklý den špičkového pianisty?
Takový skutečně typický den je na koncertním turné. Vstanu, nasnídám se, jdu do koncertního sálu, několik hodin cvičím, neberu žádné telefony, nenechám se vyrušovat. Meditovat nad klavírem, to jsou nejhezčí chvíle. Pak oběd, před koncertem relaxuji v hotelu, nebo si zaplavu, pak se oholím, osprchuji a zase jdu do koncertního sálu. A další den znovu. Když jsem doma, tak také hodiny cvičím, s tím rozdílem, že musím brát telefony s instrukcemi pro další koncerty.
Máte čas a chuť poslouchat také jinou hudbu než klasickou?
Mívám z náročného poslechu klasiky tak unavené uši, že se mi nechce poslouchat nic. Kromě klavírního umění mám ale rád klasický zpěv a také fandím jazzu. Rock mě moc nezajímá.
Mezi posluchači klasiky a rocku zeje velká propast. Proč se vlastně tak rozevřela? A na čí straně je větší vina?
To je zajímavé, ale těžké. Možná to souvisí s tím, že skladatelé dřív sami hráli svou hudbu. Později se cesty skladatelů a interpretů rozdělily, a klasika se postupem času stávala čím dál abstraktnější a uzavřenější a většina se obrátila k popu. Ale třeba Don Giovanni byl ve své době také nezvyklá a pro mnoho lidí nestravitelná hudba. Rozumnou odpověď neznám.
Myslíte, že klasika se dá marketingově "prodávat" stejně jako populární hudba?
Přistupovat k hudbě stejně jako k byznysu není nic nového, a v zásadě ani špatného. Do určitého stupně to může fungovat, někteří interpreti jsou velmi charismatičtí, jiní ne. Vždyť už Franz Liszt byl hvězdou a uměl se prodat. Nebezpečí číhá tam, kde se předmětem reklamy stává místo vlastního umění jen osoba. Na druhou stranu pokud skvělý umělec nemá náležité public relations, nemusí ho nikdo znát, a to může být škoda.
Co si myslíte o sebeprezentaci třeba Nigela Kennedyho nebo Andrey Bocelliho?
Kennedyho vystupování je založeno na šokování měšťanstva, ale nikdo jiný to už po něm dělat nemůže, není to univerzální recept. Vzpomínám na klavíristu Glenna Goulda, který byl rovněž velmi svérázný, ale dokázal o své pravdě přesvědčit. Ovšem kdokoli by ho chtěl napodobit, vytvoří jen imitaci. Pokud jde o Bocelliho, jeho osobní příběh je zajímavý, ale nejsem si jist, zda by bez něho - a bez jeho mediálního zpracování - dosáhl stejného úspěchu. Houslista Itzhak Perlmann má za sebou rovněž těžký osud, chodí o berlích, ale je to veliký umělec a když hraje, tak na vše zapomenete - takový je aspoň můj osobní dojem.
Bylo to roku 1973 na Pražském jaru. Hrál jsem tehdy Rachmaninova s orchestrem FOK. O rok později jsem byl pozván opět a hrál jsem Chopina s Českou filharmonií. A pak jsem se vracel ještě mockrát. Také do Polska stále jezdím.
Jak se vám jeví Praha po všech těch letech?
Ohromně se proměnila k lepšímu, vůbec jsem si něco takového nedokázal představit. Nicméně: všechna města jsou si čím dál podobnější, i u vás vidím McDonalda a Benetton...
Jak vypadá jeden obvyklý den špičkového pianisty?
Takový skutečně typický den je na koncertním turné. Vstanu, nasnídám se, jdu do koncertního sálu, několik hodin cvičím, neberu žádné telefony, nenechám se vyrušovat. Meditovat nad klavírem, to jsou nejhezčí chvíle. Pak oběd, před koncertem relaxuji v hotelu, nebo si zaplavu, pak se oholím, osprchuji a zase jdu do koncertního sálu. A další den znovu. Když jsem doma, tak také hodiny cvičím, s tím rozdílem, že musím brát telefony s instrukcemi pro další koncerty.
Máte čas a chuť poslouchat také jinou hudbu než klasickou?
Mívám z náročného poslechu klasiky tak unavené uši, že se mi nechce poslouchat nic. Kromě klavírního umění mám ale rád klasický zpěv a také fandím jazzu. Rock mě moc nezajímá.
Mezi posluchači klasiky a rocku zeje velká propast. Proč se vlastně tak rozevřela? A na čí straně je větší vina?
To je zajímavé, ale těžké. Možná to souvisí s tím, že skladatelé dřív sami hráli svou hudbu. Později se cesty skladatelů a interpretů rozdělily, a klasika se postupem času stávala čím dál abstraktnější a uzavřenější a většina se obrátila k popu. Ale třeba Don Giovanni byl ve své době také nezvyklá a pro mnoho lidí nestravitelná hudba. Rozumnou odpověď neznám.
Myslíte, že klasika se dá marketingově "prodávat" stejně jako populární hudba?
Přistupovat k hudbě stejně jako k byznysu není nic nového, a v zásadě ani špatného. Do určitého stupně to může fungovat, někteří interpreti jsou velmi charismatičtí, jiní ne. Vždyť už Franz Liszt byl hvězdou a uměl se prodat. Nebezpečí číhá tam, kde se předmětem reklamy stává místo vlastního umění jen osoba. Na druhou stranu pokud skvělý umělec nemá náležité public relations, nemusí ho nikdo znát, a to může být škoda.
Co si myslíte o sebeprezentaci třeba Nigela Kennedyho nebo Andrey Bocelliho?
Kennedyho vystupování je založeno na šokování měšťanstva, ale nikdo jiný to už po něm dělat nemůže, není to univerzální recept. Vzpomínám na klavíristu Glenna Goulda, který byl rovněž velmi svérázný, ale dokázal o své pravdě přesvědčit. Ovšem kdokoli by ho chtěl napodobit, vytvoří jen imitaci. Pokud jde o Bocelliho, jeho osobní příběh je zajímavý, ale nejsem si jist, zda by bez něho - a bez jeho mediálního zpracování - dosáhl stejného úspěchu. Houslista Itzhak Perlmann má za sebou rovněž těžký osud, chodí o berlích, ale je to veliký umělec a když hraje, tak na vše zapomenete - takový je aspoň můj osobní dojem.
 Klavírista Garrick Ohlsson |
 Klavírista Garrick Ohlsson |
 Klavírista Garrick Ohlsson |
