V rukou dýdžejů, kteří pouštěli desky, se „break“ stal něčím víc: skladbou samou o sobě. Opakovala se v nekonečné smyčce, sem a tam mezi gramofony. Zapojili se MCs, kteří nad ním pronášeli své vlastní rýmy a slovní hříčky. Na parket vyrazili tanečníci nazývaní b-boys a b-girls, aby prosadili breakdance. V ulicích a metru New Yorku se objevil vlastní vizuální styl – graffiti.
Z „velkého jablka“ hip hop vyrazil do světa. A při každém kroku to bylo podobné: změna a přizpůsobení, jak přicházely nové, odlišné hlasy a vytvářely si vlastní zvuk, texty, záměr, styl. Základy tkvěly v černošských komunitách, kde o sobě dal hip hop poprvé vědět, ale zároveň se šířil jako vlnky ve vodě, až nebylo koutu světa, kterého by se nedotkl.
Umění, kultura, móda, komunita, sociální spravedlnost, politika, sport, podnikání: všechny tyto oblasti hip hop ovlivnil a proměňoval je, stejně jako se měnila sama hudební forma.
„Hip-hop spojuje s pravdou. A co je pravdivé, to přetrvá,“ říká Babatunde Akinboboye, nigerijsko-americký operní zpěvák a dlouholetý fanoušek hip-hopu z Los Angeles, který vytváří obsah na sociálních sítích s využitím obou hudebních stylů.
Zvuk vzdoru a hroutícího se města
Vášniví fanoušci tak dlouho hledali chvíli, kdy to všechno začalo, až na jednu přišli a proměnili tak letošní rok v oslavu padesátin hip hopu. Mladý Clive Campbell, v Bronxu známý jako DJ Kool Herc, dýdžejoval 11. srpna 1973 na večírku ve společenské místnosti bytového domu na Sedgwick Avenue. Uspořádal ho se svou mladší sestrou na oslavu příměří, které podepsaly místní gangy.
Čtyři základní prvky hip hopu- DJing neboli turntablismus - MCing neboli rapování - B-boying neboli breakdance - „psaní“ graffiti |
Hip hop vznikl z popela Bronxu, kde hořela chudoba, městský úpadek a násilí. Byla to hudba, která „měla zvuk hroutícího se města, ale zároveň v sobě nesla atmosféru vzdoru,“ říká Mark Naison, profesor historie na Fordhamově univerzitě v Bronxu. Blokové večírky a různé prvky hip hopu sloužily jako odreagování pro kreativitu a únik od těžkostí každodenního života.
Campbell se narodil a strávil raná léta na Jamajce, než se jeho rodina přestěhovala do New Yorku. Sám byl ještě osmnáctiletý teenager, když začal prodlužovat hudební pauzy desek, které pouštěl, aby vytvořil jinou příležitost k tanci. A začal přes rytmus mluvit, což připomínalo „toasting“ – styl, který se slýchával na Jamajce.
O nové hudební formě se brzy dozvěděli i mladíci za řekou v Englewoodu ve státě New Jersey, kteří začali vymýšlet rýmy do rytmu. V roce 1979 se zúčastnili konkurzu na rappery u Sylvie Robinsonové, zpěvačky a hudební producentky, která spoluzaložila vydavatelství Sugar Hill Records.
Žánr pro každého
Jako The Sugarhill Gang vydali skladbu Rapper’s Delight a představili ji celé zemi. Dostala se až na 36. místo v žebříčku Billboard Top 100 a v některých evropských zemích dokonce až na první místo. „To, co teď slyšíš, není test: rapuji do rytmu / A já, groove a mí přátelé se tě pokusíme rozhýbat,“ recituje Michael „Wonder Mike“ Wright v jedné ze slok legendární písně.
„Věděl jsem, že se to rozletí a bude se to hrát po celém světě, protože to byl nový hudební žánr,“ vzpomíná Wright. „Měli jste klasický jazz, bebop, rock, pop a tady přichází nová forma hudby, která neexistovala.“ Byla to hudba založená na sebevyjádření, říká jeho parťák Guy „Master Gee“ O’Brien. „Pokud jste neuměli zpívat nebo hrát na nějaký nástroj, mohli jste recitovat poezii a říkat své názory. A tak se hip hop stal přístupným pro každého.“
Samozřejmě také pro ženy. Na mikrofon a taneční parket se postavila například Roxanne Shante, rodačka z newyorské čtvrti Queens, které bylo v roce 1984 pouhých 14 let.
Byla jednou z prvních ženských MCs, těch, které rýmují nad beatem, a získala si širší publikum. Zapojila se i do zřejmě první známé půtky rapperů známé jako The Roxanne Wars. Při těchto „dissech“ rappeři používají své písně k tomu, aby si z kolegů vystřelili či si s nimi vyřídili účty.
„Dnešní rapperky jsou nadějí a inspiraci. Když vidíte, jaké podniky vlastní a jaké bariéry dokázaly prolomit, je to úžasné a je pro mě čest, že jsem toho mohla být od začátku dokonce součástí,“ říká Shante. Během uplynulých desetiletí se k ní přidala spousta dalších žen, od Queen Latifah přes Lil’ Kim až po Nicki Minaj, Megan Thee Stallion a další. Hovořily o svých zkušenostech v hip hopu i ve světě.
Nicki Minaj (vlevo) a Missy Elliott
Ani zdaleka to nevyčerpává seznam rapperek pocházejících z jiných zemí. Skladatelka na počátku své kariéry Tkay Maidza se narodila v Zimbabwe a vyrostla v Austrálii. Je nadšená z různorodosti žen, které hip hop přitahuje, a z rozmanitosti témat, o kterých mluví. „Existuje tolik různých kapes, tolik způsobů, jak existovat. Není to o tom, co udělali ostatní. Vždycky to můžete přetvořit,“ říká.
Rapovat se dá o čemkoliv
Chcete mluvit o večírku nebo o tom, jak jste úžasní a bohatí? Jděte do toho. Padl vám do oka hezký kluk nebo krásná holka? Řekni to. Chcete vzít zvuk vycházející z New Yorku a přizpůsobit ho atmosféře západního pobřeží, chicagskému beatu, neworleanskému groovu, rytmu Atlanty nebo v dnešní době zvukům Egypta, Indie, Austrálie či Nigérie? To všechno jsi ty a je to hip hop.
Díky důrazu na sebevyjádření se hip hop v průběhu let používal jako médium téměř pro všechno. A mainstreamová Amerika na to nebyla vždy připravená.
Sexuálně explicitní obsah miamských 2 Live Crew způsobil, že se jejich album As Nasty As They Want To Be z roku 1989 stalo předmětem právní bitvy o obscénnost a svobodu projevu; pozdější album Banned in the USA se stalo prvním s oficiální nálepkou nahrávacího průmyslu ohledně explicitního obsahu.
Protože pochází z amerických černošských komunit, byl hip hop nástrojem, jak vystupovat proti nespravedlnosti. V roce 1982 Grandmaster Flash a Furious Five sdělili světu v písni The Message, že kvůli stresu z chudoby v jejich městských čtvrtích si připadají „někdy jako v džungli / To mě nutí přemýšlet, jak se udržet, abych se nepotopil“.
Další osobnosti jako Common a Kendrick Lamar se také zaměřují na uvědomělou lyriku. Ale nikdo není známější než Public Enemy, jejichž píseň Fight the Power se stala hymnou. Vznikla pro klasický film režiséra Spikea Leeho Do the Right Thing z roku 1989, který popisuje rasové napětí v brooklynské čtvrti.
Když do hry vstoupí smrt, násilí a policie
Někteří hiphopeři si nebrali servítky a používali tuto uměleckou formu a kulturu jako nekompromisní způsob, jak poukázat na životní problémy. Tato sdělení se často setkávala s obavami nebo opovržením mainstreamu. Když N.W.A. přišli v roce 1988 s písní Straight Outta Compton, v níž hlasitě a drze vyprávěli o policejním zneužívání a životě v gangu, rozhlasové stanice se ohradily.
Hip hop (hlavně ten černošský) a orgány činné v trestním řízení měly v průběhu let sporné vztahy. Někdy k tomu byl důvod. Vazby mezi rappery a kriminálními živly byly někdy skutečné a násilí, které se rozmohlo v případě úmrtí celebrit Tupaca Shakura v roce 1996 nebo Notorious B.I.G. v roce 1997, bylo velmi krvavé. V USA se na černochy autority často dívají s podezřením a vždy existovala spousta stereotypů o hip hopu a kriminalitě.
Zabité hiphopové celebrity: vlevo Tupac Shakur ve filmu Juice, vpravo graffiti Notorious B.I.G.
Jak se hip hop v průběhu let šířil, řada lidí se jeho prostřednictvím vyjadřovala k tématům, která jim byla blízká. Bobby Sanchezová, peruánská americká transgenderová básnířka a rapperku, vydala píseň v kečuánštině, jazyce národa Wari, z něhož pochází její otec. Quechua 101 Land Back Please odkazuje na zabíjení původních obyvatel a vyzývá k obnově půdy.
„Je velmi zvláštní a skvělé, když umělci používají hudbu k reflexi společnosti, protože to z ní dělá něco většího než jen je samotné. Podle mě je to vždycky politická záležitost, vlastně bez ohledu na to, o čem mluvíte, protože hip hop je svým způsobem forma odporu,“ říká Sanchezová.
Hip hop je doma všude
Ano, je to americký výtvor. A ano, je stále silně ovlivněn tím, co se v Americe děje. Ale hip hop našel domov po celé planetě, obracejí se k němu lidé na všemožných místech, aby vyjádřili, na čem jim záleží.
Když se hip hop poprvé začal usazovat mimo Spojené státy, bylo to často s napodobováním amerických stylů a poselství, říká P. Khalil Saucier, který studoval šíření žánru v Africe.
V dnešní době už tomu tak není. Domácí hip hop lze nalézt všude, což je ukázkový příklad toho, že žánr má tendenci zůstat aktuální a vitální díky tomu, že ho lidé, kteří ho dělají, znovu objevují.
„Hiphopová kultura jako celek tak nějak zakořenila, protože se dokázala transformovat z pouhého importu na to, že je nyní skutečně lokální v mnoha svých projevech, bez ohledu na to, o jakou zemi se jedná,“ míní Saucier, profesor kritických černošských studií na Bucknellově univerzitě v Pensylvánii.
„Hip hop vám umožňuje vstoupit do něčího světa. Umožňuje vám vstoupit do něčích bojů. Je to velký pouliční megafon, který říká: No, tady se děje tohle a vy to možná nevíte. Takto se cítíme a tohle jsme my,“ podotýká Rishma Dhaliwalová, zakladatelka londýnského časopisu I Am Hip-Hop.
„Magické“ umění, které pronikne všude
Hip hop se nejen sám mění, ale také působí změny. Dostal se do nečekaných sfér. Prorazil světem módy, když vnesl do streetwearu vlastní citlivost. Oživil řadu firem; jen se zeptejte Timberlandu, jaké byly prodeje, než se jejich pracovní boty staly de rigueur hiphopovým oblečením.
Dokonalým příkladem může být Hamilton, přelomový muzikál Lin-Manuela Mirandy o americkém „otci zakladateli“ a vzdálené historické postavě, který ožil v rytmech hiphopového soundtracku a přinesl do divadelního světa jinou energii a publikum. „Hip hop odvedl velmi dobrou práci při zpřístupňování kultury jako takové. Pronikl do prostor, kde by v duchu tradic neměl mít šanci,“ říká profesor Dhaliwal.
Lin-Manuel Miranda (uprostřed), autor a hlavní hvězda hiphopového dobového muzikálu Hamilton, který se stal trhákem na newyorské Broadwayi (12. června 2016)
Usha Jeyová dokázala propojit hip hop s klasickým, formálním jihoasijským tanečním stylem bharatnatjam. Šestadvacetiletá choreografka, která se narodila ve Francii tamilským přistěhovaleckým rodičům, vytvořila loni sérii videí na sociálních sítích, na nichž se oba styly vzájemně ovlivňují. Právě trénink v hip hopu jí dodal sebevědomí a odvahu udělat něco jiného. „Mám pocit, že mi hip hop pomáhá ve snaze najít sama sebe, protože říká, že musíš být sama sebou,“ říká Jeyová.
Hip hop je zkrátka „magická forma umění“, soudí Nile Rodgers, legendární hudebník, skladatel a hudební producent. Ten by to mohl vědět. Právě jeho píseň Good Times s kapelou Chic byla před lety přetvořena na základ písně Rapper’s Delight.
„Vliv, který měla na svět, se opravdu nedá vyčíslit,“ říká Rodgers. „Dorazíte do vesnice v zemi, kde jste nikdy nebyli, a najednou uslyšíte místní hip hop. A vy ani nevíte, kdo ti lidé jsou, ale oni si hip hop osvojili a udělali z něj svůj vlastní.“
Bronx zůstává chudý a čeká na muzeum
V době svého vzniku, kdy politici Bronx znevažovali a považovali ho za nehodný investic, byla hiphopová kultura pro teenagery a mladé lidi způsob, jak se vyjádřit a převzít kontrolu nad svým příběhem. V té době zde byla nejvyšší míra chudoby nejen v New Yorku, ale i ve všech 62 okresech státu. O padesát let později je na tom stejně. Bronx nedokázal z mnohamiliardového globálního průmyslu, který vytvořil, nijak významně těžit.
„Připadá mi ironické, že jedna z nejbohatších částí americké kultury pochází z místa, které je stále jednou z nejchudších částí naší země,“ řekla Majora Carterová, městský revitalizační stratég a zakladatelka kavárny The Boogie Down Grind v jižním Bronxu, kde na stěnách visí obrázky starých hiphopových letáků ze 70. a 80. let a z reproduktorů hrají klasické hiphopové pecky.
Šestapadesátiletá Carterová vyrůstala v Hunts Pointu jen pár bloků od místa, kde je nyní její kavárna. Zažila realitu 70. let: jejího bratra zabily gangy. Je svědkem, jak se Bronx v jejím dětství stal obětí drog, prostituce a násilí. „Chci, aby místní měli pocit, že Bronx stojí za to, že se tady dějí úžasné věci a a ať zapomenou na humbuk v médiích, jak jsou tyhle čtvrti hrozné,“ říká.
Po letech návrhů a dohadů se očekává, že v roce 2025 bude otevřeno muzeum hip hopu. Díky tomuto projektu, jehož součástí je i cenově dostupné bydlení a maloobchodní prostory, má být jižní Bronx cílem turistů a obyvatel New Yorku a bude těžit z odkazu hip hopu.
Hip hop dává životu smysl
Existují však lidé, kteří nabádají k opatrnosti, pokud jde o nové budovy. „V Bronxu se staví hiphopová muzea, která já osobně vnímám jako ústupky výkupu nemovitostí, k němuž zde dochází,“ říká Rodrigo Venegas, známý také jako Rodstarz z hiphopového dua Rebel Diaz, které tvoří dva chilští bratři z Bronxu.
Příkladem budiž čtvrť Mott Haven, nábřežní enkláva nacházející se v jižním Bronxu, která prošla v posledních letech vlnou nové výstavby. Mnoho obyvatel se obává gentrifikace a vysídlení. V roce 2021 činila míra chudoby ve čtvrti zahrnující Mott Haven přibližně 36 procent.
Brooklynská veřejná kníhovna v New Yorku v rámci oslav 50 let hip hopu pokryla svou hlavní budovy texty rappera Shawna JAY-Z Cartera v rámci výstavy jeho tvorby (17. července 2023)
Venegas a jeho bratr vyrostli v Chicagu, ale svou hudební identitu si vytvořili po přestěhování do Bronxu na začátku roku 2000. Vedou workshopy a pořádají akce v BronxArtSpace, aby podpořili kulturu hip hopu v Bronxu jako místě, kde se toto hnutí zrodilo, se zvláštním důrazem na jeho využití jako nástroje v boji proti útlaku, a to od Bronxu až po celý svět. „Snažíme se udržet odkaz hip hopu prostřednictvím osvobození,“ říká.
Uprostřed vzpomínkových akcí a oslav 50. výročí hip hopu se Bronx letos tedy na chvíli ocitl v záři reflektorů za svůj přínos celosvětovému hnutí. Pro průkopníky, kteří svými životy utvářeli a formovali celou kulturu, je to nevyčíslitelný pocit.
„Všechno jim vzali a oni přesto vytvořili něco, co dalo jejich životům směr, smysl, bezpečí a pocit, že jejich talent něco znamená,“ říká profesor historie Naison. „Velké peníze? Nikdo, kdo se podílel na hip hopu v Bronxu, nevydělal velké peníze. Ale zachránili životy. Dali životům smysl.“
