Tvůrci programu potvrdili schopnost držet prst na tepu doby, alespoň co se aktuálních spádů britského publika týče: ty se zračily především v programu Other a John Peel Stage. Vlajková loď Pyramid Stage ukázala, že protivy se přitahují a pro nesmírně tolerantní publikum lze smísit prakticky vše, aniž by vznikaly třecí plochy.
Přihodíme-li další scény, vzniká ten neopakovatelný mix mnohdy zcela nesourodých hudebních odrůd, starého a nového, pro festival typický. Glastonbury nediktuje trendy, to ostatně v dnešní roztříštěné době nelze: ale jak už bylo řečeno, drží prst na tepu doby.
Loni se Michael Eavis na pravidelné tiskovce nechal slyšet, že odejde na odpočinek a celý byznys – neboť tak dlužno festivalový kolos, i přes mohutné zdůrazňování jeho podpory různých charitativních organizací, charakterizovat - předá dceři Emily. Nakonec své rozhodnutí, snad vzhledem k jubileu, změnil.
Příští rok ovšem čeká Glastonbury pravidelná odstávka – a až se v roce 2012 bude zase konat, lze očekávat změny u kormidla i v dramaturgii. Pak možná uvidíme, že jistá setrvačnost, která se zračila v mnoha jménech stejných letos, loni i předloni, byla známkou konce jedné éry festivalu.
Tolik výhled do budoucna: a co neděle?
Čtyři góly a jeden pohřeb
Odpoledne se celkem logicky točilo kolem bitvy u Bloemfonteinu. Pořadatelé nakonec vyhradili fanouškům dvě pole na okrajích areálu, což i mnohým veteránům umožnilo navštívit místa, kde nikdy nebyli.
Dal jsem si to na dva způsoby: jedno pole jedna půle, jeden bar v areálu druhá. Byla to pozoruhodná zkušenost: žádné hromadné hlaholení se nekonalo, v mohutném davu se občas nějaké atomizované centrum pokusilo spustit skandování, obecnou atmosférou však bylo možné opsat spíše slovy "napjaté soustředění" (hymnu ale zpívali všichni: velmi působivé!).
Když už se zdálo, že se zástup rozjede, paralyzoval ho prasácký verdikt sudího jako rána za ucho. Druhou půli jsem strávil s hlavou vyvrácenou ke stropu, protože jinde než těsně pod obrazovkou nebylo v baru Bread & Roses místo. Když se plátno vlivem větru mírně zavlnilo, byl to zážitek notně psychedelický. Debakl přijalo publikum důstojně: byl to ostatně ten typ tragické porážky, která fanouška bolí, ale ne úplně, protože stačilo tak málo, a všechno mohlo být jinak. Nebo taky ne.
Čímž máme odbytý fotbal, a co hudba?
Jak se máte, Wonderovi?
Nedělní program je spíše rozvolněný, "dojezdový". Obvykle do něj patří nějaká britská legenda, součást korunního pokladu. Tentokrát to padlo na Raye Daviese, byvšího předáka The Kinks. Překvapil nadvakrát: za prvé svěžími novými písničkami. Za druhé, když klasické kusy typu You Really Got Me nebo Victoria, taktéž součásti korunního pokladu, obohatil mnohohlavým sborem. Fungovalo to. Davies je veterán, ale "funkčný veterán", jakých mnoho není.
Neklaply některé americké akvizice. Ještě tak Hold Steady, kteří přejeli Other Stage po polednách stylem start-cíl. Co by ovšem hráli, kdyby nebylo Springsteena a The Jam, netuším. Norah Jones a Jack Johnson, dva různé póly amerického písničkářského popu, předvedly na Pyramidě dost bezkrevné sety typu "pět písní a dost".
Velký prostor dostalo ten den měňavé a těžko definovatelné uskupení kapel, kterému se z nedostatku lepších termínů říká brooklynská scéna: z ní se tu představili Grizzly Bear (prý dobří, leč notně zakřiknutí, pravily dobře informované zdroje u stanu), LCD Soundsystem, Dirty Projectors a MGMT. Posledně jmenovaní hrají v půli srpna v Praze: ačkoli jejich podvečerní soiréé na Other Stage nevyznělo tak, jak by mělo – přeci jen je to soubor pro menší auditoria – nelze je než doporučit. Delikátní pop, věru.
To byl podvečer. Pak slunce odešlo k moři a v itineráři zbylo jedno jméno. Stevie Wonder na začátek vzdal poctu Michaelu Jacksonovi (první výročí jeho úmrtí proběhlo v Glastonbury takřka bez odezvy: tak končí světská sláva) a pak nabídl ve dvou hodinách, čemu by personalisté mohli říkat "CV na přeskáčku".
Všechny důležité písně od Fingertips pt. 2 přes Uptight a For Once In My Life až k Higher Ground a zabijácké Superstition, o pozdních nuggetech nemluvě. Provedení, až na pár rozvláčných partií, v I.a kvalitě. Dokáže tohle váš Jar?
A to byl konec. Nashledanou za dva roky? Uvidíme. Za dva roky.
Poznámka pod čarou: když Wonder po Sir Duke okamžitě nasadil I Just Called To Say I Love You, dopustil se na českého posluchače v auditoriu faulu nejhrubšího zrna. Laskavý čtenář ať si tuto poznámku rozklíčuje sám, chce-li.
