Nemá to zapotřebí, jeho jméno je mezi žánrovými fanoušky – a jiní o album Weltschmerz nezavadí – tak velkým pojmem, že zasvěcení okamžitě vědí. Zde se budou servírovat vybrané hudební hody o mnoha chodech, předkrmech a zákuscích.
A ještě jedna věc je na tomhle dvojalbu pozoruhodná. Ač trvá bez pár minut hodinu a půl, nemáte šanci se začít nudit, ošívat a dělat u poslechu tisíc dalších věcí. Fishův svět vás, pokud tedy máte zájem, zcela obklopí a pohltí. Je tu tolik detailů k prozkoumání, až by se člověk občas chtěl zastavit, kochat se právě tím jedním momentem a vychutnávat si ho zas a znovu. Nelze, o pár kroků dál v této omamné zahradě tónů a emocí objevíte další květ, jehož pozoruhodnou vůni a barvu je třeba náležitě prozkoumat.
Přesně odvážené ingredience
Je to většinou hudba rozvážná, poklidná. Fish pochopitelně navazuje na kořeny, čili i přes to, že v jeho hlase už není to pnutí, jako když ještě v Marillion sypal klenoty jako Kayleigh, slyšíme ohlasy jednak na zmíněnou kapelu, jednak při pozorném poslechu lze objevit i stopy vedoucí k Pink Floyd nebo Genesis.
Tedy k jejich spíše písničkovější tvorbě, neboť základem všeho je u Fishe dobrá melodie. Pomalá, rozvážná, dokonale vystavěná. Vypočítat by se daly prakticky všechny položky na albu, ale už na první pohled se do uší zaryje Little Man, What Now?, v níž zpěvák vzpomíná na to, jak se cítil po smrti otce.
Textově to ostatně není veselá deska, ale proč by měla být? Fish se rozhlíží kolem sebe a vidí. Zpívá o náboženském fundamentalismu či policejní zvůli.
Weltschmerzautor: Fish |
I díky tomu Weltschmerz nepůsobí jako jakýsi závan starých časů, ale současně znějící hudba. Samozřejmě nikoliv pro polykače letmo postahovaných MP3 souborů, ale pro ty, kteří ocení produkt se vším všudy a dokážou si vyšetřit čas na několik soustředěných poslechů.
Jen potom lze ocenit gradaci, nástrojovou bohatost, účelně využité doprovodné vokály, dechové nástroje a především, jak decentně je se všemi ingrediencemi nakládáno, aby výsledek nepůsobil přeplácaně a zbytečně okázale.
Není to album, které by příliš ohromovalo originalitou a něčím dosud neslyšeným, ale o to tu nejde. Tohle je hudba, která nechce za každou cenu šokovat nebo bořit zavedené pořádky.
Chce, aby byla správně pochopena. Jde o ten vnor, schopnost a chuť naslouchat. Na jednom artrockovém fóru se jistý posluchač nechal slyšet, že jde vlastně jen o příjemnou poprockovou kulisu. Názor jistě legitimní, ale poněkud unáhlený. Jako kulisu Fishovo údajně poslední dílo „použít“ lze, ale bylo by to věčná škoda.
