Spoře osvětlené pódium zabydlel semknutý band, všichni v šedém, čtyřiašedesátiletý nevysoký principál volil černou a klobouk stejné barvy. Pak už, krom hudby, bylo všecko jedno.
Dylan zkraje posté a poprvé jako černý havran odkrákal od kláves Maggie’s Farm; čert ví, proč mu tahle rock’n’rollová odrhovačka tak učarovala, ale pořád funguje.
Po každé písni se senzační kapela, kterou tvořili kytaristé Stu Kimball, Denny Freeman, instrumentalista Donny Herrone, baskytarista Tony Garnier a bubeník George Receli, shromáždila okolo Dylana jako hokejová pětka kolem brankáře před přesilovkou.
Taktických rad bylo zřejmě třeba, podle playlistů z ostatních evropských zemí, ale i podle potichu nastupujících začátků by se dalo odhadovat, že Dylan sází na improvizaci i při výběru skladeb.
A tak se třeba Lay Lady Lay stala pražskou specialitou, zatímco velmi zostra zahraná Highway 61 Revisited či zrockandrollovaná Summer Days patří ke standardní výbavě letošního (ale vlastně nikdy nekončícího) turné.
Se svými písněmi si Dylan jako vždycky pohrává, jejich rytmus a frázování se odvíjejí na všecky způsoby, nejspíš od momentální nálady.
Jako příklady lze uvést rozšafnou countryovou verzi Stuck Inside Of Mobil (With The Memphis Blues Again) se stylovou steel kytarou, k nepoznání vyfrázovanou Visions Of Johanna s téměř psychedelicky znějící mandolínou či Simple Twist Of Fate v rytmu šramlovitého valčíčku.
Dylan proskřehotal sto dvacet minut hodně vykouřeným hlasem, jako kdyby byl s Tomem Waitsem na tahu, obracel přízvuky a ke konci každé fráze vyjekl o oktávu výš.
Na tomto turné Dylan přidává jen dvě písně, tentokrát to bylo Don’t Think Twice, It’s All Right a All Along The Watchtower.
"Nenásledujte vůdce," zpíval kdysi dávno Dylan, a přece se k němu ještě dnes upínají pohledy mnohých. Nejspíš proto, že pořád a jaksi navzdory době deklaruje svobodu.
