Podivné kvílivé pasáže, při kterých si vzpomenete na Radiohead, se přelévají do refrénů melodicky vystavěných tak, že by se za ně nemuseli stydět Queen. Ostatně, kdyby si pohrobci přizvali zpěváka Matthewa Bellamyhoi, aby zaplnil místo po Freddiem Mercurym, byli by blízko dokonalé nápodobě.
Jenže touhle dvojakostí, střetem nepřístupnosti s těmi nejdotaženějšími a nejočekávanějšími melodickými postupy, to u Muse nekončí. Napsat o jejich nové desce, že je pestrá, by byl nedokonalý popis skutečnosti. Stejně jako jen prostě konstatovat, že není tak hitová jako předchozí Black Holes & Revelations.
Od úvodního singlu Uprising, který žene dopředu syntetický rytmus a šperkuje hystericky naléhavý refrén, se Muse předvádějí i v dalších písničkách tak, že to působí jako dokonale fungující exhibice.
Chvíli znějí jako artrocková opera (MK Ultra), pak zase elektronikou rozhoupaní městští floutci, kteří poslouchají Depeche Mode (Undisclosed Desires), a aniž byste měli čas na vydechnutí, už s nimi v písni United States Of Eurasia putujete napříč hudebními možnostmi, které světu dala 70. léta. A to se ještě tahle skladba ve svém závěru náhle přemění v doslovnou citaci Chopinova Nokturna.
Závěr? Vlastní symfonie
Ale tím to pořád nekončí. K závěru desky, který opravdu nesedí na zadku, otevírá cestu jiná citace klasiky, árie Mon coeur s’ouvre a ta voix z opery Samson a Dalila v rozmáchlé skladbě I Belong to You.
A pak už novinka Muse vrcholí na poprockovou nahrávku této dekády skutečně netypicky – totiž vlastní zpívanou symfonií o třech částech. Jmenuje se Exogenesis a na její nahrávání kapela angažovala na čtyřicet hudebníků.
V megalomanství si tak opět nezadají s Queen. Takový závěr alba ve své dotaženosti dává všemu, co bylo předtím, trochu rozpačité vyznění. Poslech je však skutečně strhující.
Resistance je album, na kterém jsou vznosné kytarové riffy stejně jako chytlavé hitovky, v závěru se zlomí v afektovaný pokus vytvořit na základě tohoto amalgámu nezapomenutelný kus moderní vážné hudby. O jeho působivosti a muzikantské zručnosti Muse, stejně jako na současné hudební scéně nebývalé ambicióznosti, nemůže být sporu.
Na jednu zneklidňující otázku si však musí každý posluchač Muse odpovědět sám. Totiž jestli to celé náhodou není monumentální, dotažený, patetický a možná i trochu nevkusný kýč.
Hodnocení MF DNES: 70%
