Patnáct tisíc v ČF
Průměrné mzdy v orchestrech se pohybují někde v rozmezí mezi deseti a patnácti tisíci korun. V absolutních číslech je to sotva desetina toho, co pobírají zaměstnanci předních evropských těles. Přitom je lhostejné, zda jde o člena České filharmonie, orchestru Národního divadla nebo mimopražského tělesa - rozdíly v platech jsou vzhledem k velmi různému věhlasu jednotlivých orchestrů vlastně minimální.
"Průměrný hrubý příjem - to znamená včetně odměn - člena České filharmonie činí měsíčně něco málo přes 15 tisíc korun," říká ředitel filharmonie Václav Riedlbauch. Také proto prý toleruje nejrůznější vedlejší aktivity filharmoniků. "Pokud jde o špičkovou práci v komorních ansámblech, je to jen ku prospěchu hráčů. Bohužel mnohdy přijímají zakázky, které jsou pod jejich úrovní. Mrzí mě, když je vidím hrát v různých příležitostných orchestrech," konstatuje Riedlbauch.
Žádné postihy však šéf ČF nezavádí. "Na to nemám právo ani prostředky. Nemohu všechny kontrolovat," podotýká ředitel, který zastává názor, že Česká filharmonie by měla být - vzdor stávajícím finančním podmínkám - pro hráče přitažlivá uměleckým programem.
Své zaměstnance nesleduje ani ředitel Národního divadla Jiří Srstka. "Neexistuje žádný právní nástroj, který by mi to umožnil," vysvětluje ředitel. Členové orchestru první scény berou kolem deseti tisíc. "Odehrají přitom mnohem více frekvencí než symfoničtí hráči, a divadelní představení jsou navíc o poznání delší než koncerty," dodává Srstka.
V Praze to ještě jde
Také plat členů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK se i po mnoha "odsloužených" letech pohybuje mírně nad deseti tisíci korun. Různé vedlejší úvazky proto shání i hornista Jiří Fousek, který v orchestru FOK působí už 24 let. Jako mnozí jiní i on si založil vlastní komorní ansámbl, jehož členové hrají na dobové nástroje. Takové produkce jsou totiž žádané hlavně v Německu. "Je to nejstabilnější způsob obživy," potvrzuje Fousek. Pořadatele si shání svépomocí. "Agentury příliš zájem nemají. Hudebníků, jako jsme my, je spousta," říká.
Kromě toho Jiří Fousek přijímá úvazky v jiných orchestrech i další zakázky, jako je třeba natáčení filmové hudby. Poptávka je podle něj různá: "Některé měsíce není žádná práce, jindy hraji téměř denně." Podle Fouska jsou na tom nicméně pražští hudebníci ještě relativně dobře, neboť v hlavním městě je velká sháňka po různých koncertních produkcích. Jeho známí mimo Prahu prý často hrají i na obřadech v krematoriu. "Do hudebních škol se hlásí stále méně mužů. Vědí totiž, že s platy, jaké dostanou, rodinu neuživí," konstatuje Jiří Fousek. Přesto by své povolání neměnil. "Neumím si představit, že bych dělal něco jiného."
Skutečnost, že členové symfonických orchestrů namísto cvičení a vybrušování techniky hrají coby nájemní muzikanti pro turisty v Německu či obíhají krematoria, nevyvrací ani ředitel královéhradeckého orchestru. "Průměrná mzda člena našeho orchestru činila v prvním pololetí 10 609 korun. Pro klidnou a soustředěnou práci je to nedostatečné ohodnocení," připouští Václav Derner. Také jemu nezbývá než "vedlejšáky" akceptovat. "Z daňových přiznání, která vypracováváme svým zaměstnancům, lze usuzovat, že tímto způsobem si přivydělává padesát procent hráčů," konstatuje Derner.
Zvláštně bohatá země
A jaké jsou příčiny tohoto stavu? Ředitelé i hudebníci se shodují v názoru, že lepšímu ohodnocení - případně většímu rozlišení platů podle významu tělesa či dalších kritérií - brání nízké rozpočty, absence výraznější daňové motivace v oblasti sponzoringu i nízká kupní síla obyvatel. "Odvíjí-li se společenská prestiž profese od výše platů, pak v případě hudebníků není valná," podotýká ředitel východočeského tělesa Václav Derner.
Na celou věc lze však pohlížet i jinak: totiž zda síť orchestrů není na tak malou zemi příliš hustá, zda je nutné si vydržovat zvlášť divadelní a zvlášť symfonické orchestry. Například v Praze vedle sebe existují: Česká filharmonie, orchestr FOK, Orchestr Českého rozhlasu, Pražská komorní filharmonie a ještě dva operní orchestry. Proto také začal ředitel Národního divadla před časem uvažovat o jisté fúzi. "Ještě s bývalým vedením Českého rozhlasu jsme diskutovali o případném sloučení rozhlasového orchestru s orchestrem Národního divadla, respektive o vytvoření jednoho, přibližně stočlenného tělesa, které by bylo k dispozici oběma institucím," vysvětluje Srstka.
Plány se nakonec neuskutečnily, poněvadž obě instituce zaujímají odlišné legislativní postavení: Český rozhlas je veřejnoprávní médium a Národní divadlo státní příspěvkovou organizací. Srstka připouští, že už pouhá úvaha narazila mezi hudebníky na odpor, pro svou myšlenku však argumentuje obecně známým faktem, že v Německu je taková praxe běžná: "Renomovaný symfonický orchestr, jako je například lipský Gewandhaus, odvádí zároveň i všechny služby v lipské opeře," zdůrazňuje Srstka. "Zahraniční návštěvy jsou leckdy překvapeny, kolik orchestrů v Praze máme. Prý musíme být velmi bohatá země, když si to můžeme dovolit!"
Průměrné mzdy v orchestrech se pohybují někde v rozmezí mezi deseti a patnácti tisíci korun. V absolutních číslech je to sotva desetina toho, co pobírají zaměstnanci předních evropských těles. Přitom je lhostejné, zda jde o člena České filharmonie, orchestru Národního divadla nebo mimopražského tělesa - rozdíly v platech jsou vzhledem k velmi různému věhlasu jednotlivých orchestrů vlastně minimální.
"Průměrný hrubý příjem - to znamená včetně odměn - člena České filharmonie činí měsíčně něco málo přes 15 tisíc korun," říká ředitel filharmonie Václav Riedlbauch. Také proto prý toleruje nejrůznější vedlejší aktivity filharmoniků. "Pokud jde o špičkovou práci v komorních ansámblech, je to jen ku prospěchu hráčů. Bohužel mnohdy přijímají zakázky, které jsou pod jejich úrovní. Mrzí mě, když je vidím hrát v různých příležitostných orchestrech," konstatuje Riedlbauch.
Žádné postihy však šéf ČF nezavádí. "Na to nemám právo ani prostředky. Nemohu všechny kontrolovat," podotýká ředitel, který zastává názor, že Česká filharmonie by měla být - vzdor stávajícím finančním podmínkám - pro hráče přitažlivá uměleckým programem.
Své zaměstnance nesleduje ani ředitel Národního divadla Jiří Srstka. "Neexistuje žádný právní nástroj, který by mi to umožnil," vysvětluje ředitel. Členové orchestru první scény berou kolem deseti tisíc. "Odehrají přitom mnohem více frekvencí než symfoničtí hráči, a divadelní představení jsou navíc o poznání delší než koncerty," dodává Srstka.
V Praze to ještě jde
Také plat členů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK se i po mnoha "odsloužených" letech pohybuje mírně nad deseti tisíci korun. Různé vedlejší úvazky proto shání i hornista Jiří Fousek, který v orchestru FOK působí už 24 let. Jako mnozí jiní i on si založil vlastní komorní ansámbl, jehož členové hrají na dobové nástroje. Takové produkce jsou totiž žádané hlavně v Německu. "Je to nejstabilnější způsob obživy," potvrzuje Fousek. Pořadatele si shání svépomocí. "Agentury příliš zájem nemají. Hudebníků, jako jsme my, je spousta," říká.
Kromě toho Jiří Fousek přijímá úvazky v jiných orchestrech i další zakázky, jako je třeba natáčení filmové hudby. Poptávka je podle něj různá: "Některé měsíce není žádná práce, jindy hraji téměř denně." Podle Fouska jsou na tom nicméně pražští hudebníci ještě relativně dobře, neboť v hlavním městě je velká sháňka po různých koncertních produkcích. Jeho známí mimo Prahu prý často hrají i na obřadech v krematoriu. "Do hudebních škol se hlásí stále méně mužů. Vědí totiž, že s platy, jaké dostanou, rodinu neuživí," konstatuje Jiří Fousek. Přesto by své povolání neměnil. "Neumím si představit, že bych dělal něco jiného."
Skutečnost, že členové symfonických orchestrů namísto cvičení a vybrušování techniky hrají coby nájemní muzikanti pro turisty v Německu či obíhají krematoria, nevyvrací ani ředitel královéhradeckého orchestru. "Průměrná mzda člena našeho orchestru činila v prvním pololetí 10 609 korun. Pro klidnou a soustředěnou práci je to nedostatečné ohodnocení," připouští Václav Derner. Také jemu nezbývá než "vedlejšáky" akceptovat. "Z daňových přiznání, která vypracováváme svým zaměstnancům, lze usuzovat, že tímto způsobem si přivydělává padesát procent hráčů," konstatuje Derner.
Zvláštně bohatá země
A jaké jsou příčiny tohoto stavu? Ředitelé i hudebníci se shodují v názoru, že lepšímu ohodnocení - případně většímu rozlišení platů podle významu tělesa či dalších kritérií - brání nízké rozpočty, absence výraznější daňové motivace v oblasti sponzoringu i nízká kupní síla obyvatel. "Odvíjí-li se společenská prestiž profese od výše platů, pak v případě hudebníků není valná," podotýká ředitel východočeského tělesa Václav Derner.
Na celou věc lze však pohlížet i jinak: totiž zda síť orchestrů není na tak malou zemi příliš hustá, zda je nutné si vydržovat zvlášť divadelní a zvlášť symfonické orchestry. Například v Praze vedle sebe existují: Česká filharmonie, orchestr FOK, Orchestr Českého rozhlasu, Pražská komorní filharmonie a ještě dva operní orchestry. Proto také začal ředitel Národního divadla před časem uvažovat o jisté fúzi. "Ještě s bývalým vedením Českého rozhlasu jsme diskutovali o případném sloučení rozhlasového orchestru s orchestrem Národního divadla, respektive o vytvoření jednoho, přibližně stočlenného tělesa, které by bylo k dispozici oběma institucím," vysvětluje Srstka.
Plány se nakonec neuskutečnily, poněvadž obě instituce zaujímají odlišné legislativní postavení: Český rozhlas je veřejnoprávní médium a Národní divadlo státní příspěvkovou organizací. Srstka připouští, že už pouhá úvaha narazila mezi hudebníky na odpor, pro svou myšlenku však argumentuje obecně známým faktem, že v Německu je taková praxe běžná: "Renomovaný symfonický orchestr, jako je například lipský Gewandhaus, odvádí zároveň i všechny služby v lipské opeře," zdůrazňuje Srstka. "Zahraniční návštěvy jsou leckdy překvapeny, kolik orchestrů v Praze máme. Prý musíme být velmi bohatá země, když si to můžeme dovolit!"
