Koncertoval ve stovce zemí čtyřikrát i v Česku a počtem alb se také blíží této magické hranici. King je bohatý, má respekt černých i bílých muzikantů a jeho vystoupení s nadšením kvituje již kdoví kolikátá generace posluchačů.
Přitom pořád hraje to své léty prověřené blues. A měnit se rodák ze státu Mississippi nehodlá: Mluvím s jižanským přízvukem a nepokouším se jej předělat. Stejně tak je to s mou hudbou. Můžu se akorát snažit hrát lépe, ne jinak,“ říká.
Kingova jednohlasá sóla na kytaru jsou tak charakteristická, že je rozezná po poslechu několika taktů i laik. Přitom černošský bluesman, kterého po celou kariéru provází slavná pololubá gibsonka Lucille, je skutečně netradiční kytarista: prakticky nepoužívá akordy, a když zpívá, nehraje a naopak.
„Samozřejmě pár akordů umím, ale většinou mi nějak nepasují ke skladbám, co právě hrajeme. A když zpívám a pokouším se zároveň o doprovod, taky to není ono,“ vysvětluje.
Možná právě toto „neumětelství“ udělalo z Kinga legendu, kterou se marně snaží napodobit množství následovníků. Inspiroval plejádu skvělých kytaristů včetně Erika Claptona, Jimiho Hendrixe či Rolling Stones a jako hostující hvězda pronikl i do sfér jazzu, rocku a popu.
Důkazem může být nahrávka s U2, deska s Claptonem nebo třeba čerstvé album duetů, kde s Kingem účinkují i Elton John a Sheryl Crowová.
Ani v osmdesáti nechce B. B. King končit: „Miluji hraní a užívám si to. Tím víc, že už se dnes nemusím starat o prachy,“ tvrdí.
