I výsledek potom vypadá půl na půl; tedy průměrně.
Hrdinou příběhu je sobecký houser anarchista, který se během půldruhé hodinky učí smyslu pro tým a rodinu. Musí totiž dovést na zimoviště dvě ztracená káčátka. A jak tu zazní, „migrace není legrace“.
Na každém kroku hrozí nějaké protivenství, vedle nebezpečných situací se však dostaví i četná kázání, dále vyměšování či vypouštění větrů a pro pocit akční jízdy rovněž dost mechanické střídání dopravních prostředků. Často se propojí jedno s druhým, taky co jiného než směs pádů a pachů se dá zažít třeba na valníku plném prasat.
Na druhou stranu V husí kůži nepatří k partě vyložených příživníků na levné vlně šizených animovaných pohádek. Drůbeží road movie zahrne několik hezkých nápadů, jako běžecký závod želvy s hlemýžděm, dovedně pracuje s proměnlivými barvami podzimu a má k dispozici solidní dabing v čele s hlasem Petra Rychlého.
Že spotřebuje více hrozeb – od kocoura přes masožravé lidi po mráz – a více konců, než by filmu slušelo, lze unést, ostatně dospělí si mohou krátit čas kontrolou počtu kočičích životů.
Zásadnější otázku řeší coby rodiče: nejenže jejich ratolesti vyslechnou dlouhou půtku, kdo je pitomý a pitomější, ale navíc budou muset dětem vysvětlit „dospělácký“ skeč z restaurace, kde zvířátko skryté pod ubrusem strávníka vytvoří obrys ztopořeného penisu, na nějž reaguje hostova partnerka. Mami, tati, proč se ta paní zlobí?
Ale zase tu aspoň nepředstírají, že místo kachny na čínský způsob je správné pojídat pouze zeleninu.
