Hned na začátku knihy se nezdráhá označit za „nafoukanýho floutka, co řeší jen tenisky a podobný kraviny“ nebo za „prodavače svýho soukromí“. Přitom stačí pár stránek, aby čtenář pochopil, že spíše než o autorovi vypráví kniha o jeho blízkých.
Píše se v ní však také o světě reklamy či sociálních sítích. „Udělat si názor na někoho podle toho, jak se chová na sociálních sítích, logicky vede ke zjednodušení. Možná jsem začal mít potřebu vysvětlit těm, které by to zajímalo, kdo jsem. Člověk se nemůže zavděčit všem. Čím víc je někdo vidět, tím víc si okolí nárokuje právo mít na něj názor. Je málo lidí, kteří něco dělají skvěle a jsou tak čistí, že nikoho neštvou. Já ten případ prostě nejsem,“ říká.
Za influencera se nepovažuje, zkušeností se spolupracemi na Facebooku či Instagramu však má dost. „Ve chvíli, kdy máte nějaký dosah, byť malý jako já, tak vám to může začít měnit pohled na sebe. Je důležité si to uvědomit a pracovat s tím. Když ho však mají děti nebo dospívající kolem osmnácti nebo dvaceti, může to začít korumpovat jejich přemýšlení, vnímání světa i vlastní hodnoty,“ míní.
Několik nabídek, které dostal, se vázalo i k jeho populárním balkonovým fotkám. „Nechci balkon prodávat a vytvořit dojem, že je možné se na něm za nějaký objem peněz vyfotit. Je to můj osobní projekt, který nechci monetizovat. Ztratil by pro mě na autentičnosti,“ vysvětluje, že fotky na balkoně dál vznikají, ale už je tolik neprezentuje na internetu.
Příběh narkomanky Katky pokračuje. Nejhorší bylo, když mlčela, říká Třeštík |
První fotku na onom balkoně vyfotila už jeho matka, dokumentaristka Helena Třeštíková. Z hrdinů jejích časosběrných dokumentů mu do života nejvíce zasáhla narkomanka Katka. „Je to moje vrstevnice, znám ji dvacet let. Seznámili jsme se, když byla vyléčená, hezká milá holka. Tehdy jsem ji začal i fotit. Pro mě je to kamarádka,“ přibližuje.
„Snažím se ji nesoudit, protože nechci. Plno věcí, které dělá, mě bolí a nesouhlasím s nimi, ale svým způsobem ji mám rád a často se o ni bojím,“ přiznává.
„Na opačné straně citového spektra pak stojí René – zloděj. O tom si nemyslím vůbec nic dobrého. Jako malému klukovi mi ukradl oblíbený kazeťák, ségře zpod polštáře peněženku s našetřenými drobnými,“ vzpomíná na hrdinu dalšího matčina dokumentu, recidivistu Reného Plášila, který jeho rodině vykradl byt. „Nemám z toho žádné trauma. Byli jsme pryč, když se to stalo. Vlastně se mi dost plete, co si sám pamatuju a co znám z vyprávění, ale mám k němu asi navždy odpor,“ upřesňuje.
Už jsem na paření starý
Otevřeně Tomáš Třeštík v knize vzpomíná i na své divočejší období. „Pařil jsem asi stejně jako mnoho dalších lidí kolem a v jednu chvíli jsem prostě přestal. Nebyly za tím žádné dramatické ani tajemné důvody. Žádná závislost ani průšvih. Dostal jsem prostě pocit, že už jsem na paření starý,“ popisuje, jak se nakonec natrvalo rozloučil i s alkoholem. „Chtěl jsem přestat úplně, abych nemusel řešit, kdy si dám malého panáka a kdy zas velkého. Nepití mi začalo tak vyhovovat, že nemám důvod se k tomu vracet. Nechybí mi to, nepotřebuju to,“ říká.
Na otázku, jak se žije v natolik tvůrčím rodinném prostředí, vedle otce, uznávaného sběratele a publicisty Michala Třeštíka, i po boku tolika výrazných žen – manželky spisovatelky Radky Třeštíkové, maminky filmařky Heleny a sestry političky Hanky Třeštíkové, odpovídá: „Neznám jiný život, takže to můžu těžko s něčím srovnat, ale rozhodně je to inspirativní. Vyrůstal jsem v tom, že se u oběda řešilo, co máma točí a táta píše. Připadalo mi to normální. Stejné je to s Radkou.“
„Já její psaní upřímně obdivuju, obzvlášť teď, když jsem si to sám vyzkoušel. Když si vezmu, kolik toho má za sebou a že všechno zvládla za plynulého rodinného provozu, kdy se výborně starala o děti, motivuje mě to. Je mi příjemné obklopovat se úspěšnými a schopnými lidmi. Nejsem závistivý, naopak mě rajcuje, když někomu něco jde. Stejně mě baví pozorovat sestru, u které mám pocit, že na co sáhne, to jí jde. Jen si občas říkám, jestli bych taky neměl šlápnout do pedálu, aby mi ty ženské neujely,“ dodává.
