Za jakých okolností jste se setkali?
Dost kuriózních. Když jsem pracoval v americkém ústředí nadace, jednou tu vypuklo pozdvižení, že Spielberg poskytl rozhovor o projektu stanici CNN. Všichni se běželi dívat na televizi, jen já řekl, že mě Spielberg nezajímá, a zůstal u počítače. Najednou se otevřely dveře, vstoupil takový - no, s prominutím - vágus a oslovil mě. Povídali jsme si o tom, že je třeba posílit činnost nadace směrem na východ, hlavně na Ukrajinu, a teprve když se kolem vyrojili tiskoví tajemníci, došlo mi, že je to Spielberg.
Jaké důvody ho vlastně k projektu vedly?
Nejspíš rozhodlo, že Spielberg točil svůj oscarový film Schindlerův seznam v Polsku. Chodili za ním tamní pamětníci holocaustu a ptali se Kdy natočíte o nás? Máme taky svůj příběh! - Tak se zrodil nápad, jehož síla i slabost spočívá v tom, že si nevybírá, koho natočit a koho ne. Spielbergův tým se rozhodl zaznamenat všechny, kdo nadaci osloví. Počítalo se nanejvýš se čtyřiceti tisíci videodokumentů, nyní, kdy byl sběr materiálu ukončen, obsahuje kolekce přes padesát tisíc výpovědí!
Nápad netočit jen vyvolené chápu, ale v čem jsou jeho slabiny?
Protože je tak obří, musel spojit svět praxe, tedy hollywoodské produkční, se světem výzkumu, s akademiky. Pak musel vyškolit ve světě místní spolupracovníky - Česko bylo první ze zemí východní Evropy, kteří doma pro nadaci točili, aby dodržovali jednotná pravidla, jak rozhovory stavět, a současně i profesní úroveň. V tuzemsku se takových svědectví natočilo několik set, já udělal asi čtyři, než jsem odešel do Los Angeles. A při takové šíři záběru, která objevila hlasy i z exotických míst jako Kolumbie či Peru, neboť přeživší utíkali po válce co nejdál, i v léčebné síle projektu, neboť řada lidí ze sebe konečně dostala zážitky, které nedokázali říci do očí ani svým vnukům, se logicky objevily i spory. Spielberg nechtěl sběr omezit jen na židovské oběti a koncentrační tábory, čímž vyvstaly otázky kolem různých skupin. Lidé pronásledovaní kvůli rase, víře, Romové, homosexuálové, ukryté děti, osvoboditelé lágrů - ti všichni měli co říci.
Neměli strach?
Ale ano, mnozí se pořád báli. Nadace však dává záruky: někdo chce zveřejnit jen část, jiný až po letech nebo po své smrti.
A záznamy, které jejich aktéři uvolnili, jsou dostupné?
Ano. Kompletní databáze je zatím jen ve Wiesenthalově středisku v Los Angeles - přijdete, řeknete, oč máte zájem, a pustí vás k terminálu. Jinak teď nastalo období dalšího zpracování: všechny výpovědi jsou v digitální podobě, avšak v desítkách různých jazyků. Nicméně CD-ROM či brožurky už mají američtí školáci, což je pro ně zásadní průlom, část databáze dostala výzkumná střediska holocaustu i mimo Státy a podle mě je otázkou času, kdy bude celý archiv přístupný a připravený k dalšímu použití. Zbývá řešit etické, technologické a autorskoprávní náležitosti. Souběžně vznikla série dokumentů: každý je sestaven z podkladů té země, kde byly sebrány, a v té zemi se vysílá. To je případ díla Vojtěcha Jasného Peklo na zemi, který uvede Česká televize. Rozhodně tedy nejde o materiál, který by si Američani po světě natočili, odvezli domů a nechali pod zámkem jen pro sebe.
Kolik takových svědectví jste během působení v nadaci viděl?
Asi tři sta. Některá byla výjimečná, třeba z bývalého Sovětského svazu, kde vznikly čtyři tisíce zpovědí. Jsou unikátní v tom, že lidé ujdou pár kroků a stojí na místě zvěrstev, jež zažili. Snad nejsilnější je film, který na jejich základě režíroval Pavel Čuchraj - přináší šokující výpovědi a vypjaté emoce.
Jak jste to mohl unést vidět téměř denně tolik hrůzy?
Člověk nutně otupí, svým způsobem vám ten nápor dává protilátky.
Před časem jste s Petrem Bokem natočil třídílný dokument Mezi zaslepenými blázny. Zajímá vás židovská historie i nadále?
Chystáme pokračování, v němž chceme stejnou látku sledovat v poválečné době až do roku 1967. Dál už ne, to je ještě moc živé. Mám k tomu projektu podobný postoj jako k aktivitě Spielbergovy nadace: vypadá to jako konzerva, teď o ni třeba nikdo nestojí, ale až bude potřeba, svědci už by tu nemuseli být. Je to boj s časem. Pod Spielbergovou značkou to jde snáz, ale dávno před ním, v době, kdy to nebylo v módě, už sbíraly zvukové nahrávky o holocaustu Anna Lorencová z Židovského muzea a její kolegyně.
28. listopadu 2001 10:11
