"Vážně jsem to nečekal, trochu mě to rozhodilo, prožíval jsem to. A neuměl jsem si představit, jak se budu usmívat na bulvární fotografy, s kterými jsem měl potíže," přiznal Martin Dejdar, proč v noci na včerejšek nezůstal na slavnosti. "Nikoho tím netrestám, nanejvýš sebe," ujistil.
Proč u diváků vyhrál právě ulítlý rocker Ozzák, v čem se liší?
Asi se nám povedlo stvořit figuru sympatickou lidem od deseti do padesáti. A nejde jen o Ozzáka. Comeback má okruh ctitelů, protože lidé se chtějí bavit, doba je taková, ale televizní zábava chybí. Navíc Comeback nepěstuje krkání a kopání do zadku, ale černý humor a absurditu.
Jaké bylo ANNO 2009Diváky Novy uhranul Ozzák |
Co Ozzáka čeká v příštích dílech, které se vysílají od 4. března?
Velmi zajímavé věci. Například oslava narozenin jeho bratra v podání Tomáše Matonohy, které před ním několik let tajili, protože Ozzák slavil až moc. Nebo se objeví dalajlama – Ozzák se dá na buddhismus.
Jak vypadá fanoušek Ozzáka?
Přemýšlel jsem o tom, ale jednotný typ neexistuje. Fandí mu děti mých kolegů, které mě chtějí osobně vidět, i opravdoví bigbíťáci v džínových bundách – jeden mi dokonce vyrobil speciální ozzákovský prsten. Ozzákovi fanoušci prostě netvoří jednolitou hospodskou partu.
Setkal jste se už také s diváky, kteří Comebackem naopak pohrdají?
Jistě, jsou to hlavně lidi z profese, ale nad tím mávám rukou. Na to má každý právo, absolutně nikomu nevyčítám, že Comeback považuje za blbost. Různost názorů je přirozená a jsem za ni vděčný, zvlášť když si vzpomenu, jak to chodilo za bolševika. Ale že by mi kvůli Comebacku někdo vyloženě nadával, to se neděje, a pokud se k tomu schyluje, řeknu – Nechci se o tom bavit, pojď si raději povídat třeba o ženských.
Pro Novu jste točil dávno před Ozzákem, od jejích začátků před patnácti lety. Naučila vás něco?
Spoustu věcí. Když jsme s Petrem Vackem dělali velice specifický pořad Na vlastní nebezpečí, začal jsem přemýšlet o divákovi; o tom, že se nemusí všechno líbit všem. Tehdy nám hodně věřil Vladimír Železný; pořad se nakonec vyprofiloval a udržel tři roky. Taky jsem začal uvádět přímé přenosy, což je škola, jak být pohotový, vnímat čas...
A jak unést popularitu?
Nejen to. Díky Nově jsem zažil nárůst popularity, ale taky pád na zem, kdy člověk úplně zmizí. Proto už mě nic nepřekvapí. Teď po patnácti letech jsem zase nahoře, ale vím, že to profesně nic neznamená, že to zítra může být zase pryč.
Říkal jste, že českým televizím chybí zábava...
Ano, bývala sice všude a bylo jí moc, ale padesát procent lidí ji dělalo skvěle – Šíp, Kaiser, Lábus... Teď se loví z archivů. Je to český fenomén – a že ji někdo nemá rád? V Tesku si taky můžete vybrat z pěti druhů rohlíků; televizi stačí přepnout.
Co chybí vám?
Teď vážně nic. Jsem hrozně rád: v sobotu jsem přežil jízdu ledovým korytem, v neděli dostal cenu. Syn se u televize dojetím rozplakal. Mám skvělou rodinu, spolehlivé přátele, kteří vždy stáli při mně... Prostě si to užívám. Vím, že to nebude trvat dlouho, ale teď jsem fakt šťastný.
