Světově uznávaný režisér, který veškeré scény důsledně "zakuřoval", aby změkčil kontrastní barvy moderních materiálů, už se těší do střižny, na tvorbu animovaných snů - a na reakce po listopadové premiéře.
"Myslím, že tenhle film silně narazí, hlavně katolické církvi může připadat rouhačský," hádá.
Smyšlené postavě Markýze v podání Jana Třísky totiž vložil do úst některé výroky volnomyšlenkáře markýze de Sade, děj kromě černého humoru vroubí orgie, prvky černé mše či pojídání dortu ve tvaru kříže - ale ne kvůli levné senzaci.
Filozofický horor, jak Švankmajer snímku říká, vypovídá o relativizaci hodnot, o tenké hranici mezi pravdou a lží, totalitou a svobodou, zdravým rozumem a šílenstvím.
"Rozhodně nevysvětlíme, kdo je nakonec ředitel blázince, a kdo pacient, divák musí hledat vlastní výklad," slibuje režisér.
A nejen divák - ani Liška si není ničím jist, jen svou postavu Markýzova protihráče pokládá za "relativně nejnormálnější".
Orgií si neužil: "Já jen valím oči, protože všechno to šílenství se odráží ve výrazu mého hrdiny. Vůbec většinu natáčení zírám, něco takového jsem ještě nezažil. Točí se subjektivní pohled polštářku na židli, na kterou si sedám, dialog s Třískou bez Třísky - sám jsem na to zvědavý. A překvapilo mě, jaký je pan Švankmajer psycholog," dodává Liška, který prý při práci střídal údiv a stres - a co prožíval jeho hrdina, uvidí až v kině.
Také slovenský herec Martin Huba, který představuje jednoho z lékařů, si netroufá rozhodnout, kdo je ve filmu blázen, a kdo ne.
"Kouzlo je právě v tom, že nevíme, ostatně já odpovědi na všechno neznám ani v životě. A právě v té relativizaci je hodnota režisérova snažení. Je rouhačský? Jistě, ale ne samoúčelně," míní Huba.
O Švankmajerovi říká, že sám působí jako andílek, ale v očích má ďábla hříchu: "A hřích, co si budeme povídat, je svým způsobem přitažlivý," směje se.
Humor ve filmu nacházel Huba i ve scéně, kdy ležel svázaný v cele. "Je to svým způsobem veselé. Ale hlavně se nad celým filmem klene úsměv jako znak nadsázky, humorné provokace," věří Huba, jehož doktorským kolegou ve filmu je Jaroslav Dušek. Ale pacienty měli skutečné, z psychiatrické léčebny.
Příběh, který Švankmajer marně prosazoval na Barrandově už v 70. letech, se během času proměnil, "nabaloval se" prý novými nápady jako sněhová koule.
Režisér s producentem Jaromírem Kallistou vložili do vysněného projektu také peníze z výnosu předchozích děl, navíc Šílení vzniká jako česko-slovenská koprodukce: má podporu nadnárodního fondu Eurimages, vyjednává se s Ruskem a práva se předprodala do Japonska, kde Švankmajerovy filmy už před lety zpopularizoval jejich nadšený fanoušek, vážený samuraj.
Zahraniční studenti se jezdí dívat, jak Mistr točí. Tak proč je přesto horor považován za pokleslý žánr? "Protože pokleslá je většina hororových filmů - těch, co horor dovedou povýšit jako Hitchcock, je velice málo," míní Švankmajer.
