RECENZE: Je Sama. Poslední vzkaz Luby Skořepové má nápad i sílu

  10:55aktualizováno  10:55
Film, který dvaadevadesátiletá Luba Skořepová chtěla točit jako svůj poslední vzkaz, jde do kin rok po její smrti. Navíc jej uvedou i divadla, kam se nevšední snímek Sama hodí ještě lépe.

Luba Skořepová ve svém posledním snímku Sama (2017) | foto: Media Offline

Má totiž nápad, jímž se od obvyklých medailonků liší. Vypadá jako dokumentární portrét, přitom je však poslední „hranou“ rolí Luby Skořepové, dokonce hlavní rolí v monodramatu, kde představuje samu sebe: osamělou herečku, kterou najednou nikdo nepotřebuje. Ale také nespočet jiných seniorů, odkázaných na samotu; rozdíl je v tom, že Skořepová o pozornost okolí bojuje a ještě (se) baví.

Fotogalerie

Příběh Sama nezapře, že je režijním debutem Otakara Faifra, dosud spjatého s divadlem. Ale díky půdorysu bytu plného uprášených relikvií slávy, který žena už neopouští, a pozornosti se dožaduje vesměs telefonem, se inscenační limity stávají spíš výhodou a zdrojem humoru. Urputnost, s níž se chce vrátit na jeviště, dává herečce možnost, aby v telefonních hovorech střídala úlisnost, mazlivost, vemlouvavost, neodbytnost, citové vydírání. Aby bombardovala dramaturgy – „Máte nějaký nový texty?“, ředitele i režiséra. Aby kolegyni, se kterou zkouší, lichotila „Hezky to děláš“, načež si soukromě uleví: „Baba jedna! Je to mrcha, průměrná, já jsem lepší!“

Z textu, který Skořepová jakoby studuje a opakuje v různých intonacích, utkví přiléhavá věta: „Komu to máme vlastně říct, když tu nikdo není?“ Podobný stesk čiší z reportážně nasnímaného, ryze domáckého portrétu bezdětné ženy, která chce zpátky svou milovanou práci, neboť „mně to ještě nejde umřít“.

Byt jako jeviště

Jako kdyby Skořepové pomohlo, že byť vypráví o sobě, je vlastně stále „v roli“, pustila si kameru hodně blízko k tělu. Třebaže se situace zjevně aranžovaly, působí autenticky, ať marně hledá hřeben, který prý ztratila už před lety, při líčení vybírá „správné barvy pro tenhle věk“, cvičí, probírá se z dřímoty nebo těká mezi nepořádkem své domácnosti, ztěžka kleká a vstává při vytírání podlahy, kuchtí na plynu podivné směsi a při mytí nádobí objeví, že na dně hrnce ještě něco zbylo – „Jéžiš, to je brouk“.

Hereččina cílevědomost spolu se zdravým dryáčnictvím činí snímek docela napínavým, její bohaté archivní materiály zase objevitelským. Prolnutí podobných póz tehdy a nyní přinášejí nemilosrdnost stáří v křiklavém barevném kontrastu vůči blaženému černobílému mládí v plavkách (i bez).

„Nevím, jestli je to dar, být tady tak dlouho,“ uvažuje v poraženeckých chvílích, načež se znovu vrhá po telefonu. „Komu bych ještě tak zavolala,“ stará se, zda už jsou lístky v prodeji, zda mají kritici pozvánky, zda přijde aspoň na chvíli šéf, kterému kdysi pomohla ke kariéře – a jestli to celé vlastně vyjde. „Radši bych slyšela jasné Ne než to dnešní vykrucování,“ zlobí se.

Jako malá Skořepová snila o tom, že je na světě úplně sama a může si dělat, co chce. Nyní sama je, ale touží být potřebná, ne zbytečná. A díky hereččině projevu tu naléhavost divák pociťuje, přestože chvílemi neví, jestli se jejím výlevům spíše smát, nebo se o ni bát, když bojuje s plynovým podpalovačem nebo ucpaným odtokem.

Sama

Česko, 2017, 64 min

Režie: Otakar Faifr

Scénář:

Hudba: Jana Kirschner, Lumír Hrma

Hrají: Luba Skořepová

Hodnocení­: 75 %

V posledních minutách se snímek Sama dopouští trochu vyumělkované lyrizace z jiného světa, ale pointa je už zase čistá. Paradoxně by se dalo říci, že představitelka rázovitých bylinkářek, pohádkových babiček a domovnických epizodních figurek si až krátce před svou smrtí dopřála opravdu velkou úlohu – byť v malém filmu, na malé ploše a s omezeným dosahem, který zřejmě rozšíří až televizní uvedení.

Luba Skořepová chtěla tenhle film natočit, aby upozornila na samotu stáří, stojí v závěrečných titulcích filmu. Což je samozřejmě hodné ocenění.

Ale že do svého posledního osobního poselství vložila více síly, energie a sršatého humoru než sentimentálního vzpomínání, to se cení dvojnásob.


Nejčtenější

Dvě promarněné epizody, tvrdí fanoušci Hry o trůny čekající na krev

Hra o trůny - plakát k 8. řadě

Konec je zase o něco blíž, HBO odvysílala druhou z šesti epizod závěrečné řady seriálu Hra o trůny. A soudě podle...

Ministr kultury odvolal ředitele Národní galerie a podal trestní oznámení

Generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt

Ministr kultury Antonín Staněk odvolal ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a Muzea umění Olomouc Michala...

KVÍZ: Jak pečlivě jste zatím sledovali seriál Hra o trůny?

Carice van Houtenová v páté sérii ságy Hra o trůny

V Západozemí se vše blíží do finále. Vyzkoušejte si, co si ještě po téměř dvou letech od premiéry předchozí série Hry o...

Zemřel herec Jaroslav Kepka, hrdina pohádky Rumplcimprcampr

Jaroslav Kepka v pohádce Rumplcimprcampr (1997)

Ve věku 83 let zemřel herec Jaroslav Kepka, známý mimo jiné z pohádek Rumplcimprcampr či Nesmrtelná teta. Zprávu...

Nejdelší komiks. Tři hodiny trvá, než svou hru dovedou Avengers do konce

Záběr ze snímku Avengers: Endgame

Minule zbyly ze světa jen trosky, takže superhrdinové musí ve finále série nazvaném Avengers: Endgame zavést opět řád....

Další z rubriky

VIDEO: Posílám pusu, zve akční hrdina Jackie Chan na svého Cizince

Pozdrav Jackie Chana

U příležitosti Týdne čínského filmu, který se koná v Praze od 24. do 29. dubna, natočil akční hrdina Jackie Chan...

RECENZE: Podmanivý film Nikdy neodvracej zrak je německá Zdivočelá země

Záběr z německého filmu Nikdy neodvracej zrak

Reklama by film Nikdy neodvracej zrak mohla nabízet sloganem „tři v jednom“. Zahrnuje totiž rodinné drama, historii...

KVÍZ: Půlstoletí s vlkem a zajícem. Jak znáte animovaný seriál Jen počkej!?

Jen počkej, zajíci!

Je tomu už padesát let, kdy měl premiéru první díl sovětského animovaného seriálu Jen počkej, zajíci!. V letech 1969 až...

Najdete na iDNES.cz