V září začne točit druhou řadu seriálu Dobrá čtvrť a v hlavě nosí další plány. „Takže doufám, že ta cena není míněna jako bilanční. Beru ji jako odměnu za to, že jsem mohl poměrně dlouhý kus života trávit s lidmi, kteří se o dětský film skutečně zasloužili,“ říká Smyczek.
Ve Zlíně jste roku 1978 točil svůj první film Housata. Tehdy to byl vlastně Gottwaldov – opravdu se tak Zlínu i neúředně říkalo?
Říkalo, ale tamní filmový kopec Kudlov bylo vždy město samo pro sebe. Navíc já ve Zlíně nepracoval poprvé, asistoval jsem tam i Karlu Zemanovi u jeho posledního hraného filmu Na kometě. Bylo milé, že si se mnou dost povídal. Na FAMU jsem šel s tím, že chci točit pro děti, a i když se mi to později trochu vymklo, zažil jsem u tvorby pro děti vzácné chvíle s Otou Hofmanem, Marcelou Pittermannovou a jinými. Dětský film tvořil ostrůvek klidu, soustavnosti a úniku před politikou minulého režimu, proto se tam uchylovali nejlepší umělci. Děti a dospívající mládež totiž mohly ve filmech ještě tápat, dokonce se i mýlit, kdežto dospělí už museli být uvědomělí.
Proč jste od dětského filmu uhnul?
Původně jsem toužil navázat na Milana Vošmika, v jehož filmech jsem jako kluk hrál. Ale zjistil jsem, že to, co chci vyprávět, se čistě dětskému filmu vymyká. Tak vznikla Housata, výpověď autorky scénáře Ireny Charvátové o jejím životě.
Proč vlastně dnes český dětský film skoro neexistuje?
Vedle peněz mu chybí soustavná dramaturgická práce, kterou po rozpadu Barrandova měla převzít veřejnoprávní televize. Pásma a pohádky nestačí, chybějí současné příběhy. Spousta lidí s rozhodovací pravomocí vůbec netuší, jak zásadní je práce dramaturga, který by předával zkušenosti – jako nám režiséři při výběru dětských herců. Způsob, jak děti odhadnout, jsme se učili od Oty Kovala, Věry Plívové-Šimkové nebo Karla Kachyni; vidět je při práci byl největší dar, jaký nám mohli dát.
Změnil se za tu dobu dětský divák?
Jistě, jeho vnímání je úplně jiné. Řada příběhů pro něj přestala být zajímavá, od sedmi let je schopen přijímat většinu filmů pro dospělé. Pro nás byl vrcholem romantiky Vinnetou, protože nic jiného nebylo. Zato Harrymu Potterovi se dá těžko čelit příběhem o nespravedlivé pětce ve škole. A to nemluvím o internetu. Prostě se to nedá srovnávat a filmaři musí na nový svět dětí reagovat.
Ale jak?
Zažil jsem nesčetně debat i na evropském fóru, co je a co není dětský film, jaká je jeho etika, co má řešit. A pokaždé jsem měl dojem, že dětským filmem se zabývají spíš učitelé než tvůrci. Pro mě kategorie dětského filmu vlastně neexistuje, je to prostě film, který osloví i desetileté.
Nestačilo by, aby to byl dobrý film?
Obecně ano. Ale také si možná trochu staromilsky myslím, že dobrý film má v sobě etický náboj. Tak jako vlastním dětem člověk nemůže pořád říkat, co je dobré a špatné, ale může je nenápadně navést k tomu, co je správnější. Rodina vychovává tím, co děti vidí, jak se chovají táta s mámou k sobě a svým rodičům.
Nemají navzdory odstupu času hrdinky Housat i Dobré čtvrti něco společného? Zmatky kolem prvních lásek se přece nemění, ať je provázejí psaníčka nebo esemesky.
To je pravda. Posun je v tom, že potvůrka z Housat Veronika Gajerová teď v Dobré čtvrti hraje zoufalou maminku dcery starší, než byla sama v Housatech. A ještě jeden posun tu je. Prošel jsem pražské squaty, protože to prostředí má v pokračování Dobré čtvrti podstatnou roli. Squatteři byli sympatičtí, ač někteří měli trochu skelný pohled. A já si uvědomil, že se dotýkám světa, který sice dokážu pochopit, ale už nikdy prožít. Můžu o něm točit, jenže je to stejné, jako kdybych točil o porodu, ačkoliv jsem nikdy nerodil.
Litujete, že to už neprožijete?
Prostředí squatů je pro mě jako pro filmaře inspirativní, problém je, když si představuju jako otec, že by mi sem utekla dcera. Co bych dělal, jak bych sdílel její volnost, abych ji neztratil. Proto sobecky sdílíme osudy svých dětí: aby nás neopustily.
Nebo abychom si připadali mladší?
Já ne. Se svými dětmi prožívám pořád tolik štěstí! I nejmladší syn, kterému je dvacet, přijde domů večer, sedne si ke mně na postel a vypráví mi, co zažil. Nejsem vůči mladým skeptický: čtou totéž, co já kdysi, Hrabala či Kunderu, ale navíc znají nové knihy, hudbu, divadla. Mají jiný styk se světem. Jsou jim blízké stejné věci, jenom toho vědí mnohem víc než já v jejich věku. A mají jeden hrozně milý rys: oceňují vtip.
Vědí toho víc i o filmu?
Žertuju, že mými posledními hvězdami byl Marcello Mastroianni či Al Pacino. Ne že bych nepoznal Brada Pitta, jen některé trendy mi unikají. Ale pak přijdu domů, kde všichni koukají na Amarcord, a vím, že si o tom můžeme povídat. Nejsem já šťastný člověk?
