Film jde nad statistiky od šesti mrtvých po patnáctimiliardové škody. Neboť na pohodová domácí videa z dětských her, rodinných oslav či vesnických tancovaček naváže rovněž soukromými záběry živlu a poté věcným svědectvím obyvatel, jejichž působivost násobí krátké věty s konkrétními detaily i pocitovými postřehy.
„Ticho jako v pitomém americkém westernu“ před úderem, „ticho, jenom plyn syčel“ po něm, než lidé začali vycházet z úkrytů. Třeba ze sprchového koutu, jediné místnosti bez oken, v němž se tísnilo pět lidí.
Jak nábytek tančil po pokoji, jak manželku zavalily mříže, jak matka měla jedno dítě pod vlastním tělem a druhé někde venku, jak přestalo platit, že ve vlastním domě jsi v bezpečí; to jsou úryvky, které svou autenticitou účinkují silněji než loňské zpravodajství.
Druhá část dokumentu, věnovaná obnově, zmiňuje fakt, že „střechu opravíš za měsíc, ale nový strom ti dá stín za padesát let“, především však oživuje tehdejší vlnu solidarity a nástup dobrovolníků, kdy kolony nákladních vozů prý připomínaly závod Paříž–Dakar.
Tornádo – rok potéRežie Jana Počtová |
Nicméně i tady dokáže Počtová postavit racionální hráz proti slzám, třeba když dojatá stařenka děkující „To si nezasloužím“ vyslechne ráznou námitku: „Ale co to melete, prdlačka!“
Poněkud cizorodě působí finální osobní vstup Karla Komárka, byť zmiňuje, že v postiženém kraji prožil dětství a že jeho nadace vypomohla finančně. Ovšem nejenom zdevastovaným obcím: Komárek je totiž uveden v závěrečných titulcích i jako producent dokumentu Tornádo – rok poté.
