V marockém krámku jeden z posledních mistrů krejčovské tradice laská hebkou látku s takřka smyslnou rozkoší; stejně neuspěchaně, jako tu plyne každodennost. Mezi řádky se vzdává pocta ruční práci, kdy se člověk kochá každým uzlíkem zlatých nití, každým starobylým knoflíkem, každým stehem.
Jenže bez šicího stroje to jde pomalu, těžce nemocná manželka za pultem nestačí vyřizovat objednávky, takže mistr přijme mladého pomocníka. A když mezi oběma muži přeskočí jiskra milostné náklonnosti, žena těžko skrývá žárlivý osten nevraživosti vůči vetřelci.
Ale pozor, tady se nekoná žádný hysterický coming out ani aktivistická výzva za práva sexuálních menšin, erotika má podobu pouhých pohledů, kradmých doteků a v náznacích se zobrazuje též sex, ať už se muž trpně snaží vyhovět touze manželky, nebo naplňuje vlastní sny v kabince lázní.
Nutno říci, že vroucně milované manželky: třebaže nic nezazní naplno, z každé drobné situace či dialogu tryská nádherná důvěrnost, oddanost a ohleduplnost manželů. Až úzkostlivě se vyhýbají všemu, co by druhého ranilo, a ve stereotypu života mezi krámkem a bytem si najdou vzácné radosti od posezení v kavárně po žerty na adresu zákazníků.
Tolik lásky a respektu navzdory nesouladu v posteli odzbrojí nejen mladíka, kterého vnitřně silná žena ztrácející se před očima během svého drsného, ale důstojného umírání vlastně přijme do rodiny.
Divák za svou trpělivost a vnímavost nalezne v Modrém kaftanu snad nejkrásnější vyznání, jaké se dá vůbec adresovat institutu manželství; ve finále už poněkud doslovné, ale završené čistým gestem vděčnosti.
