RECENZE: Šesté pivo v romanci Karaoke blues, jež u Oscarů potká Bratry

Stačí mu osmdesát minut, aby pobavil i dojal, k ceně z Cannes přidal nominace na Evropskou filmovou cenu za dílo roku, pro režiséra, herce i herečku a ještě se přiřadil k oscarovým čekatelům. Řeč je o přírůstku kin Karaoke blues, který natočil miláček publika Aki Kaurismäki.

Z filmu Karaoke blues | foto: Aerofilms

Finský vypravěč něžně úsměvných příběhů proletářských ztracenců přitom nic nového nehledá, znovu jeho snímku vládnou samotáři z okraje společnosti. Ona pracuje v supermarketu, než ji vyhodí za vynášení prošlého jídla, on se protlouká na stavbách, kde zase neradi vidí jeho náklonnost k alkoholu.

Potkají se náhodou v karaoke baru, bizarním zapadáku zosobňujícím horečku páteční noci pro lidi bez atraktivnější perspektivy. Zajdou do kina – mimochodem na Jarmuschovu zombie hříčku Mrtví neumírají, jejíž následný rozbor patří k typickým ukázkám Kaurismäkiho humoru – a pak se shodou okolností zase jeden druhému ztrácejí.

Herci Alma Pöysti a Jussi Vatanen dokonale vyhovují režisérově stylizaci všedních hrdinů: příjemní, ale nenápadní, nijak oslniví, spíše zamlklí, stále ve střehu před možným citovým zraněním a trousící perly vtipu bez vynucovaného smíchu – třeba při večeři s minisektem.

Kaurismäki prostě umí ve zkratce vystihnout osudy lehce uprášené, melancholicky bezútěšné, avšak nikoli beznadějné, ať už jsou rozhlasové zprávy o válce na Ukrajině jediným společníkem izolovaného člověka v zašlém bytečku, nebo na neosobní ubytovně.

Helsinky rozhodně nepřipomínají turistickou atrakci, režisér z nich vyděluje lidové bary polepené starými filmovými plakáty, v nichž se zastavil čas, a od galerie štamgastů až po místní muziku kreslí panorama každodenního přežívání, aniž by postavičkám u pobryndaných stolů upíral šanci na zázrak; tedy na lásku.

Typické je složení groteskních výprav za mlhavou možností seznámení: ona si vyrazí s kamarádkou, on s kamarádem, aby pak bylo komu si postěžovat: „To si musím dát druhé pivo. – Takže šesté.“

A přitom to znovu a znovu zkoušejí. Žena kvůli němu koupí druhý talíř, muž si vzpomene na kytici a třebaže režisér si občas vypomůže jak sbírkou náhod, tak pohádkovým „polepšením“, vždycky se vykoupí humorem. Třeba u nemocničního lůžka, kde se vystřídá četba o lidojedovi s fotbalovým zpravodajstvím a s křížovkami.

Karaoke blues

70 %

Režie a scénář Aki Kaurismäki, hrají Alma Pöysti, Jussi Vatanen

Nevtíravě podmanivé náladě Karaoke blues svědčí i minimum slov, jež vypravěč potřebuje, ale hlavně způsob, jímž se filmař vyhýbá obvyklému vyděračskému modelu takzvaných sociálek.

Jeho hrdinové totiž nejsou žádné ubožácké trosky, za všech okolností si udržují přirozenou lidskou důstojnost, nehroutí se, nefňukají, nežalují, trable jako by přijímali s věcným pokrčením ramen a stejně tak dar ani nalezené blízkosti nevyvěšují na plakát.

Jsou zkrátka kouzelně obyčejní; paradoxně možná až natolik obyčejní, že to na nejvyšší pocty nebude stačit. Mimochodem o Evropskou filmovou cenu se Karaoke blues utká mimo jiné s kontroverzním uprchlickým dramatem Agnieszky Hollandové Hranice a na oscarové nominace zase pomýšlí společně s neméně výbušným příběhem sourozenců Mašínových Bratři.