Když před čtyřiceti lety točil „mistr hrůzy“ Alfred Hitchcock své slavné Vertigo, za thriller se považoval napínavý vzrušující příběh, zejména s detektivním motivem; zatajeného dechu se však docilovalo umnějšími prostředky než svištícími střelami středního doletu.
Vertigo (vertigo znamená závrať) představuje čítankovou ukázku žánru, diktovaného nikoli agresí, nýbrž tajemstvím. Třebaže divák „vycvičený“ sérií moderních detektivek možná zápletku prohlédne, přece mu Hitchcock nedovolí vstát před závěrečnými titulky: jednak si přece jen není jist (co když to bylo nakonec úplně jinak?), jednak ho podvědomě poutá fantaskní, téměř mysteriózní styl vyprávění. Přitom jde o „pouhou“ detektivku s milostnou romancí - jenže dokonalou ve všech směrech.
Vertigo má svého nutně osamělého detektiva ztělesněného Jamesem Stewartem. Policejní službu opustil poté, co při akci selhal kvůli nepřekonatelnému strachu z výšek. Má i „osudovou ženu“ dokonce hned dvě (dvojrole Kim Novakové). Tu první detektiv na manželovu objednávku stopuje, zamiluje se do ní a po její smrti se zhroutí; z té druhé se posedle snaží vytvořit přesný otisk předchozí lásky.
K detektivovi dále patří „doktor Watson“: Hitchcock jím učinil stopařovu přítelkyni, věrnou vrbu jeho nářků, která tiše žárlí na přízrak své sokyně. A to je vlastně vše: žádné policejní hordy se neřítí ulicemi, agenti nevyskakují z vrtulníků ani z ponorek a smrt nespoléhá na anonymní krvavé masy - naopak ukazuje velmi soukromou, adresnou a o to účinnější tvář.
Je to opravdu všechno? Samozřejmě není; rozhodující úlohu hraje způsob, jímž režisér příběh sděluje, onen znepokojivý, až existenciálně stylizovaný tok vyprávění na pomezí reality a snu, s všudypřítomnou záhadou v zádech. Pocitem neskutečnosti a neurčitého „deja vu“, tedy zážitku snad už kdysi sdíleného, obklopuje Hitchcock svou hrdinku „jen“ díky hře světla a přítmí.
Detektiv ženu sleduje tmavými, špinavými uličkami - a najde ji v pastelových barvách zakletého květinářství; podobně putuje příšeřím kostela, až ho zaslepí jasná zář galerie, kde tajemná bytost sedí před vlastním obrazem. Temná úzkost a líbezné měkké světlo se střídají a vedou přitom zvláštní dvojici efektně od bouřlivého nočního oceánu k vlídnému krbu a zpět - a zároveň vykreslují zmatek, kterému poblouzněný detektiv propadá stále hlouběji.
Teprve v okamžiku, kdy i publikum tone v podivném světě zdánlivě nemožných příhod, vyvede je režisér zpátky na pevnou zem racionálního uvažování: vzpamatujte se, vrahem je přece zahradník. Snad jenom milostné scény divákovi brání, aby spolkl stařičkou návnadu i s navijákem: vášnivé polibky nad mořem totiž rozesmějí přepjatou dobovou patinou.
