Čtyři sta let od popravy dvaceti sedmi odpůrců Habsburků na pražském Staroměstském náměstí, jež uzavřela stavovské povstání, se dalo připomenout obvyklým dokumentem ve stylu školního dějepisu. Naštěstí režisér Václav Křístek s historičkou Marií Koldinskou, kteří už spolu stvořili portrét jiného z odsouzenců, Kryštofa Haranta, zvolili přitažlivější způsob.
Místo povšechného shrnutí použili jeden výjimečný osud a hrané pasáže ozvláštnili okamžiky, kdy se představitelé historických osobností během kostýmních či kamerových zkoušek sami ptají odborníků na podrobnosti.
Přestože jde o scény aranžované, působí kupodivu docela přirozeně. Už proto, že Martin Fruwein zosobňuje netypickou postavu a že o ní tvůrci našli spoustu konkrétních, pro dějiny možná nepodstatných, ale polidšťujících detailů.
Měšťan mezi rytíři, špičkový právník, kterého si povstalci najali, aby zákonnými argumenty obhájil násilný akt defenestrace, muž, který odmítl práci pro katolického šlechtice, jenž posléze usedl mezi jeho soudci. „Dobový Forrest Gump, který byl u všeho důležitého dění,“ zazní tu o Fruweinovi – a že byl tehdejší přeborník na propagandu.
Právě moderní příměry, kterými historikové hrdinu snímku charakterizují, jej laickému divákovi zpřístupňují. Vyptával by se možná stejně věcně jako herci včetně dotazu při čtené zkoušce, jak se jméno Fruwein vlastně vyslovuje.
Týká se to jak titulní úlohy, kterou s partem průvodce spojil Lukáš Příkazký, tak jiných postav včetně Slavaty v podání Igora Bareše. Právě jejich slovní přestřelka vnáší do vyprávění sympatickou nejednoznačnost, bořící vžité dělení na hodné a zlé, našince a cizince.
Současně však platí, že veškeré hrané scény mají pouze podobu dialogu, střetu dvou názorových světů, což účinkuje poněkud monotónně. Na druhé straně nechybějí třeba názorné ilustrace mučení, jemuž byl Fruwein po bitvě na Bílé hoře ze strany vítězů vystaven.
Martin Fruwein, osmadvacátý odsouzenýRežie Václav Křístek, hrají Lukáš Příkazký, Igor Bareš, Pavel Batěk, Vojtěch Vondráček, Jan Vondráček, Jan Plouhar |
Plně stačí fakta sdělená střízlivým slovem: přežil bití a pálení na genitáliích, do vězení jej museli donést, u prvního výslechu podle dochovaného protokolu přiznal, jen co musel, před druhým, kde měl být znovu mučen, požádal, aby směl na záchod, vystoupal na věž a skočil do Jeleního příkopu.
První oběť následné veřejné exekuce. Ale též nositel přiznávaných pochybností, což z mramorových pomníků činí smrtelníky blízké dnešku; včetně zákulisí s respirátory.
